Odkud tato tradice pochází? 

Co se za ní skrývá a k čemu vede?

Máme tento svátek slavit a jak?

U nás v Česku stále více slavíme svátek HALLOWEEN. Děje se to v noci z 31. října na 1. listopadový den. Zábavní průmysl našel v tomto svátku velmi dobrou možnost odbytu a podle toho se kolem něj točí také reklama. Okázalých oslav se zúčastňuje stále více lidí, a obchody na nich dobře vydělávají. Nejžádanější je strašidelné zboží ...!

Odkud pochází? - Původ svátku mrtvých

Nejstarší prameny datují počátek Halloweenu do doby asi 200 let př. n. l. Tato tradice tedy existuje již více než 2200 let. Keltové (obyvatelé dnešního Irska) slavili konec léta 31. října. Šlo o poslední svátek v jejich kalendáři nazývaný “Samhain”. Na jedné straně to byl den vzpomínky na „Matku Zemi“, loučení s přírodou, která se vrací do „lůna“ a na jaře se znovu rodí.

Podle pověsti o chladu však znamenal také příchod pána smrti, Samhaina, „pána mrtvých“. Lidé věřili, že v tento večer se hranice mezi světem živých a mrtvých obzvlášť ztenčila, takže duše zemřelých z předchozího roku se vracely na svá původní místa, aby hledaly tělo živého člověka, v němž by mohly dále žít. Aby byl  bůh smrti Samhain usmířen, přinášely se toho večera lidské oběti, většinou děti, které požadovali druidové, keltští kněží. Probíhalo to následujícím způsobem: Kněží vzali dýni, vydlabali ji, vložili do ní světlo a postavili ji před vchod do domu rodin, které byly vybrány, aby poskytly jedno ze svých dětí jako lidskou oběť. O půlnoci druidové dítě sebrali, zavřeli do proutěné klece a zaživa spálili. Pokud rodina odmítla, druidové namalovali na vchod do domu určitý znak krví. Rodiče pak byli druhý den ráno nalezeni mrtví… . Ze strachu před bloudícími duchy zemřelých se lidé převlékali a nasazovali si masky, aby duše zemřelých udrželi na uzdě. Byla to temná slavnost plná strachu a hrůzy.

Co se za tím skrývá? - Od Samhainu k Halloweenu

S příchodem křesťanství se pohanské zvyky a svátky nepodařilo tak snadno odstranit. Proto papež Řehoř IV. vydal v roce 837 dekret o uctívání mrtvých na Samhain, ale po katolickém způsobu. Tak vznikly katolické svátky - „svátek všech svatých“ a „památka zesnulých“ (tzv. dušičky), které připadají na následující den.

Termín „Halloween” vznikl později ze staroanglických výrazů „hallow“ (svatý) a „eve“ (předvečer). Z „All hallows eve“ se tak nakonec stal Halloween, který nás dnes spojuje s tímto tehdejším zvykem.

Halloween je tedy hluboce pohansko-náboženský svátek, který je pro mnoho lidí velmi přitažlivý pro svůj temný a okultní charakter. Díky tomu se stává stále populárnějším a stále více se rozvíjí v zábavu pro celou rodinu, nemluvě o jeho komerční hodnotě - aniž by lidé tušili, jaký zlověstný původ celá věc vlastně má.

Kam vede? - Je to jen neškodná zábava?

Většina lidí neshledává na Halloweenu nic špatného. Novodobé zvyky  a slavnosti považují za neškodnou zábavu  vhodnou i pro děti. Nikdo se neptá na původ a pozadí. Skutečnost, že Halloween má hluboce okultní a démonické pozadí, se však často zamlčuje. Pro spiritisty a satanisty je 31. říjen nejdůležitějším a nejvýznamnějším svátkem v roce. Je považován za svátek čarodějnictví. Po celém světě se tajně scházejí na „černých mších“. V tento večer se slaví orgie zasvěcené Satanovi, tančí se čarodějnické tance, temnota se stává hmatatelnou. A - možná tomu nebudete věřit - i dnes se obětují lidé, a opět jde většinou o děti.

Studie v USA uvádějí, že vysoké procento unesených osob a lidí, kteří zmizeli beze stopy, se stalo obětí těchto rituálů. Jack Roper, badatel v oblasti okultismu z Milwaukee/USA, řekl: „Halloween je obdobím v roce, kdy se odehrává největší počet satanisticko-okultních rituálních zločinů“.

Pozor nebezpečí! - Zdánlivě neškodné, a přesto smrtelně vážné!

Každý by si měl tedy vážně položit otázku, zda se opravdu chce účastnit tohoto démonického zvyku, se kterým je Halloween spojován - jakkoli se dnes může zdát neškodný. Mnohé, co končí zapletením člověka v okultismu, totiž kdysi začalo velmi malým a zdánlivě neškodným způsobem.

„Duchů, které jsem vyvolával, se nyní nemohu zbavit.“ Tato věta z pera Goetheho je již několik set let stará a stejně pravdivá jako tehdy. 

Přesně takový zážitek měla jedna mladá dívka poté, co se vrátila domů z halloweenského večírku. Vyprávěla: „Všichni jsme se převlékli a měli jsme se skvěle. Pak někoho napadlo, že bychom mohli hýbat skleničkami. Rychle jsme si všichni sedli ke stolu a začali jsme. Všichni jsme se báli, protože sklenice dávaly odpovědi na otázky tím, že se pohybovaly ke správným číslům a písmenům. Pro mě to bylo celé trochu děsivé. Ale pak jsem si řekla, že to všechno jsou jen hloupá kouzla a triky. Když jsem v noci ležela v posteli, byla jsem čím dál tím neklidnější. Něco bylo jinak. Něco bylo ve vzduchu. Pak jsem se začala bát. Najednou jsem uslyšela podivný a zvláštní zvuk, který zněl, jako by někdo mluvil velmi zastřeně. Slyšela jsem své jméno, a že si ten, kdo mluví, myslí, že ho volám já. Vyběhla jsem z pokoje a celá se třásla. Chtěla jsem se dostat pryč. Tohle jsme s tou halloweenskou párty nechtěli!“  Další zážitky různých lidí si můžete poslechnout zde: 

Tato zpráva jasně ukazuje, že každý, kdo experimentuje s nadpřirozenými zážitky, vystavuje svou duši obrovskému riziku. Zcela nekontrolovaně se vystavuje okultním vlivům a otevírá své nitro démonickým silám zla.

„O Halloweenu lidé obvykle jednají s ďáblem a duchy „hravým“ způsobem. V pozadí však stojí i nadpřirozené síly, se kterými si nikdo nemůže hrát. Jako teenager jsem zažil ďábla jako skutečnou sílu, která se mi zpočátku zdála užitečná, ale pak mě málem zničila. Potvrdilo se mi, co o ďáblovi říká Bible, že je vynálezcem lží a vrahem od samého počátku.“ 

Jörg Kuhn, televizní redaktor, Wetzlar, Německo

Faktem tedy je, že kořeny Halloweenu jednoznačně tkví v okultismu. Lidé se netušeně dostávají do satanových pastí a vstupují na území, které je pro jejich duše nesmírně nebezpečné a z něhož v nejhorším případě není cesty zpět. Dopady na duši i tělo člověka mohou být fatální: deprese, schizofrenie, duševní i fyzické nemoci, posedlost či dokonce sebevražda. V psychiatrických léčebnách je cca 80% lidí s těmito problémy. Lékaři si s tím neví rady a takový člověk je někdy pod silnými léky udržován celý život. 

S vědomím tohoto nebezpečí a následků Bůh přísně zakazuje všechny okultní praktiky: „Ať se mezi vámi nenajde nikdo, kdo ... provozuje věštění, žádný čaroděj ani zaklínač ... nebo kdo se radí s mrtvými. Neboť ohavností pro Hospodina je každý, kdo tyto věci dělá.“ (Bible: 5. Kniha Mojžíšova 18,10-12)

Okultní praktiky jsou nejhlubší temnotou! Protože Bůh je absolutně svatý, nemůže mít nikdy společenství s temnotou. Bible říká, že Bůh je světlo a žádná tma v něm nepřebývá. (Bible: 1. Jana 1,5)

Halloween se vším, co k němu patří, má zjevně zlověstné, démonické kořeny. Původ tohoto svátku je pevně zakotven v okultismu. Zapojit se do něj znamená vstoupit do sféry Satanovy moci. Čteme o něm v Bibli v evangeliu Jana 8,44, že je otcem lži. Lže lidem a dělá vše proto, aby jim zavřel oči před pravdou. Jako lhář a podvodník také zakrývá skutečnost tohoto démonického zvyku tím, že se snaží obsah tohoto svátku zlehčovat a bagatelizovat, aby lidé viděli jen to potěšení. Z tohoto důvodu nesmíme tento pohanský zvyk zlehčovat jako neškodnou zábavu. Podáme-li Satanovi malíček, neměli bychom se divit, když nás chytí za celou ruku. 

Zúčastnil ses halloweenské párty? Co teď?

S Halloweenem se tedy můžete hravě dostat do moci démonů. Když se otevřete tmě, vaše srdce se stále více uzavírá Bohu. Bible to nazývá hříchem. Hřích je vzpoura proti Bohu a neuposlechnutí jeho pravidel. Hřích má však také následky - vždy! Bible říká: „Odplatou za hřích je smrt!.“ (Římanům 6,23)

To znamená: důsledkem hříchu je věčná smrt na trýznivém místě, v pekle.

Dobrou zprávou je, že existuje cesta ven.

Požádej Pána Ježíše o pomoc - jen On tě může osvobodit. Požádej Ho, aby tě osvobodil ze všech okultních pout temnoty a ze spárů Satana. Bible to nazývá pokáním, což znamená přehodnotit svoje jednání a odvrátit se od špatné cesty.

Jedině on může lidi, které Satan spoutal okultními praktikami, osvobodit a zbavit je pout a svázanosti. Chce zachránit každého, kdo v něj důvěřuje!

Když zemřel na kříži, vytrpěl trest, který bychom si zasloužili my sami, totiž smrt! Bible nám říká, že Ježíšova smrt měla za následek, že „zničila toho, kdo má moc smrti, totiž ďábla, a osvobodila všechny, kdo byli ze strachu před smrtí celý život v otroctví.“ (Bible: Židům 2,14-15) 

Spása tedy čeká každého, kdo věří Ježíši Kristu!

„Bůh je světlo a není v něm žádná tma.“ (Bible: 1. List Jana 1,5) Ježíš Kristus, Boží Syn, přišel na svět, „aby přinesl radostnou zvěst ubohým, aby obvázal zlomené srdce, aby vyhlásil zajatcům propuštění a spoutaným otevření žaláře.“ (Bible: Izajáš 61,1) On přišel lidi osvobodit. Ježíš říká: „Já jsem světlo světa! Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Bible: Evangelium Jana 8,12)

Začni číst Bibli! Nejlepším místem, kde začít, je Nový zákon. Tam poznáš Ježíše, který tě miluje, chce tě osvobodit a požehnat ti. On ti zaslibuje: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“ (Bible: Jan 10,10)

Promluv si s ním! Bible tomu říká modlitba. Otevři mu své srdce, prostě mu řekni všechno, co tě trápí. On z tebe chce sejmout břemeno a dát ti vnitřní pokoj a klid.

Vyhledej kontakt s lidmi, kteří věří v Ježíše! Mohou ti být nápomocni při hledání Boha a odpoví ti na další otázky.

Máme tedy tento svátek slavit?

Ruce pryč od Halloweenu! Nezúčastňuj se, i když tě zvou přátelé nebo rodina. Svážeš se duchovně s mocí temna. Mnoho lidí si už velmi ublížilo, když si „nevinně“ začali zahrávat s duchy. Všechno to vypadá nevinně, ale má to velice neblahý dopad na vývoj našich dětí a budoucnost celé naší generace. Prožij raději tento svátek opačně, místo magie a okultismu se obrať k Bohu a s celou rodinou mu poděkuj, že on je tím vítězem nad mocnostmi temnoty a dárcem života.

Odpoved: Vážená paní Kadlecová,

děkujeme Vám za zveřejnění úryvků z našeho letáku o Halloweenu a jeho oslavách v e-Kladensko. Rádi bychom se tímto vyjádřili k některým Vašim tvrzením. 

Hned na úvod bychom se chtěli distancovat od Vašich sloganů: “Vydlabání dýně vás přivede do pekla.” a “Vydlabáním dýně a jejím vystavením si prý zahráváme s okultismem a zveme k sobě ďábla”. Tyto věty v letáku nezazněly. 

Ve svém článku uvádíte, že žádné z tvrzení v letáku se nezakládá na pravdě. Leták byl přeložen z němčiny. Autor německé verze čerpal zejména z knihy Thomase Langeho, Süßes oder Saures?: Halloween. Většinu tvrzení lze podložit i dalšími odkazy na  německé, české nebo anglické prameny (webové stránky nebo knihy), které uvádíme níže. 

Z výzkumů keltské historie je všeobecně známo, že součástí keltských (druidských) obřadů byly i lidské oběti. Původ moderního svátku Halloween je bezpochyby v keltském svátku Samhain, který v oné době naháněl obyčejným lidem pouze strach a děsil je. Cílem dnešního svátku je také děsit. Ne my děsíme Kladeňáky a jejich děti, ale oni sami svoje děti děsí svátkem mrtvých. A před tím je právě varujeme. Zpočátku vypadá vše úplně nevinně. Jistě, že na vydlabané dýni s veselým obličejem dnes nic není (pokud to pro nás není prostředek na odstrašení zlých duchů). Ale u toho to nezůstává a každým rokem se v Čechách halloweenské oslavy “vylepšují” a pomalu se připojujeme k anglosaským zemím, kde se vyznačují zejména karnevalem s hrůzostrašnými kostýmy, krvavými rekvizitami, stezkami odvahy a pokračují halloweenskou party, kde jsou zejména mladí lidé “baveni” horory, výkladem z karet, vyvoláváním duchů a spoustou “krvavých” rekvizit. To si můžeme například přečíst v prodejním letáku Globusu ČB: 

Děsuplná zábava

A čím se během oslavy zabavit? Kromě výše zmíněného dlabání a vyřezávání dýní můžete koukat na klasické černobílé i moderní horory, vyprávět si navzájem hrůzostrašné historky nebo připravit pro své hosty strašidelnou stezku odvahy. Máte rádi nadpřirozeno? Zkusit můžete výklad z karet nebo "vyvolávání duchů". Zahrát si můžete také speciální halloweenskou verzi „Hádej, kdo jsi“, kdy na lepicí papírek napíšete nějakou příšeru nebo hororovou postavu, kterou musí hráči uhodnout, a dáte jim ho na čelo. Čarodějnicky zaměřenou párty můžete okořenit kvízem s otázkami souvisejícími s magií a kouzly nebo si můžete dát závody „v letu“ na košťatech či zkusit uvařit nějaký lektvar. Doufáme, že vám naše tipy pomohou pro vaše blízké připravit skvělou halloweenskou párty a přejeme vám, abyste si tento mystický svátek plný duchů, tykví a strašidelné atmosféry naplno užili.

K těmto účelům jsou v různých prodejnách nabízeny masky, horory, karty, ale také desky k vyvolávání duchů a doptávání se jich. Můžete namítnout, že to je vše pouze pro zábavu a nikdo to nebere vážně. Musíme Vás však ujistit, že duchovní bytosti a mocnosti to berou vážně. A jsou i lidé, kteří to berou velmi vážně a tento svátek slaví FESTIVALEM SMRTI, například v Salemu v New Orleans, USA (viz odkaz níže), kde se cítíte jako v pekle na zemi. V USA se to během Halloweenu doslova hemží kostlivci, duchy, čerty a různými strašidly. Ano, je to děsivé. Tímto svátkem své děti a mládež straší rodiče sami. Cituji z webu e-halloween.cz:

Každý z nás jistě už někdy viděl vydlabanou dýni, která se na nás šklebí škodolibým úsměvem. Za tmy na mnohé z nás působí i trošku strašidelně. To je však její účel. Halloween je přeci svátek mrtvých, který se slaví nejlépe vyzdobením vašeho domu a zahrady tak, že se vaše návštěvy a procházející lidé budou bát. Všude svíčky, osvětlené lebky a strašidelně vyhlížející kostry a čarodějnice. Děti při pohledu na tyto dekorace slibují, že už nebudou nikdy zlobit, i když Vánoce jsou ještě daleko. …

Důležité je zmínit, že Samhain blízký jeho původní keltské podobě v současnosti slaví příslušníci některých novopohanských náboženství, zejména keltského novopohanství a Wiccy, což je novodobé čarodějnictví. Mnoho, zejména mladých lidí se také k vzývání Satana dostalo právě přes Halloween a jeho temné oslavy. 

Cílem letáku bylo tedy varovat před rozmachem Halloweenu v Čechách a před důsledky anglosaských oslav na lidskou duši, včetně té dětské. Jak jsme již v letáku uvedli, nechtěným následkem strachu a působení zlých duchů bývají různé druhy duševních poruch. Protože víme, že v ČR jimi trpí každý 3-4 dospělý člověk, je potřeba lidi před zahráváním si s nadpřirozenými věcmi varovat. A pokud již depresivní stavy z výše uvedených důvodu prožívají, nabídnout jim východisko a pomoc v Bohu. 

Pro další otázky k tématu či našemu sboru, prosím, navštivte naše webové stránky nebo osobně: https://www.sbor-kladno.cz/

S úctou Wilhelm Fröse

Důkazy, že to co je na letáku, je pravda, najdete v odkazech.

Odkazy:

Thomas Lange: Süßes oder Saures?: Halloween ISBN: 978-3-941888-24-1

Irish Counties: A Journey to the History, Culture and Traditions of Ireland

http://www.logosresourcepages.org/Holidays/halloween.htm

https://www.soulsaver.de/zeitgeist/ursprung-von-halloween-kinderopfer/

https://www.chick.com/information/article?id=halloween-kids-treat-or-pagan-trick

https://www.facebook.com/355908381439603/posts/947315555632213/

https://vojtakrejzar.signaly.cz/1210/halloween-znate-puvod-tohoto-svatku

https://www.thesun.co.uk/fabulous/4711600/samhain-is-the-pagan-origin-of-halloween-and-its-terrifying-rituals-include-human-sacrifices-and-pumpkins-filled-with-burning-human-fat/

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1985-10-27-mn-12707-story.html

https://theses.cz/id/bb6njs/2011_adamek_marek_BP.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Samhain

Samhain blízký jeho původní keltské podobě v současnosti slaví příslušníci některých novopohanských náboženství, zejména keltského novopohanství a Wiccy.

https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/keltska-vesnice-jivjany-vousuv-kmen.A140725_140625_plzen-zpravy_pp

https://www.svetmasek.cz/kostymy-a-masky/ouija-deska-na-vyvolani-duchu/

Ouija - deska na vyvolání duchů

https://www.globus.cz/ceske-budejovice/blog/clanky.html/355_22192-jak-pripravit-perfektni-halloweenskou-party

https://www.festivalofthedead.com/magiccircle.html

https://nasezdravotnictvi.cz/aktualita/kazdy-treti-dospely-trpi-dusevnim-onemocnenim-na-odbornika-se-pritom-ceka-i-mesice

https://www.nzip.cz/infografika-dusevni-onemocneni-v-cesku 

psychiatrické poruchy (duševní nemoci nefyzického rázu) - více než 80 procent (mimo Alzheimerovu nemoc, demenci a duševní nemoci ze závislosti na alkoholu)

Velikonoce – brána k novému životu?

Obsah: 

1. Velikonoce – Svátky jara a folklóru? .....................2 

2. Velikonoce – Jen historická událost? .....................4 

3. Velikonoce – Bůh přichází k nám! .....................8 

4. Velikonoce – Kdo je Ježíš Kristus? ....................12 

5. Velikonoce – Zázrak zmrtvýchvstání! ....................16 

6. Velikonoce – Co je pravda na vzkříšení?...................20 

7. Velikonoce – Končí život smrtí?...........................24 

8. Velikonoce – Příslib věčného života!.......................28 

9. Velikonoce – Kolik cest vede k Bohu?......................32 

10. Velikonoce – Jakou mám budoucnost?.......................36 

11. Velikonoce – Naděje pro každého!.........................40 

12. Velikonoce – Jsi také ty zachráněn?......................44 

VELIKONOCE Svátky jara a folklóru? 

Proč slavit Velikonoce? 

Tak – a jsou tu Velikonoce. V obchodech se prodávají kraslice, pomlázky a beránci, za výlohami jsou obrázky kuřátek, housátek a zajíčků. Lidé z měst odjíždějí na chalupy a lidové slavnosti s tradičními kroji a zvyky lákají davy cizinců. Velikonoční svátky jsou u nás vnímány především jako svátky folklóru a turistiky. Proč tomu tak je? Vždyť Velikonoce, podobně jako Vánoce mají být oslavou něčeho mnohem důležitějšího, připomínkou klíčových událostí pro celé lidstvo: narození Spasitele lidstva a jeho dramatického odchodu z tohoto světa. Z vánočních svátků se stalo úplně něco jiného. Lidé propadli nákupní horečce a symbol Vánoc – děťátko v jesličkách – se obchodníkům dobře hodí k reklamě. A Velikonoce? Tam se zmučené tělo na kříži k tomuto účelu příliš nehodí. Není ani roztomilé, ani příjemné na pohled. Naopak, nutí člověka, aby zpytoval svoje svědomí. To však lidé nedělají rádi, chtějí zapomenout a raději utíkají k zábavě. A tak se Velikonoce změnily ve svátky folklóru a turistiky. 

Co se odehrálo před 2000 lety? 

Víra v Boha je dnes často považována za přežitek, za něco překonaného. Bůh vůbec nemá v moderním světě místo. Náboženství jsou prý jen „těšínská jablíčka“ pro staré, nemocné a slabé. Dnešní doba hlásá: člověk se má spoléhat pouze na sebe, na své schopnosti a na svou sílu! Někteří lidé naopak zastávají názor, že je dobré něčemu věřit. Na tom není přece vůbec nic špatného. Co když nad námi opravdu něco je, snad nějaká inteligentní bytost? Jedni věří v přírodu, druzí v osud, nebo prozřetelnost apod. Je tolik různých názorů, každý ať si tedy věří podle své nátury. Ale proč potom křesťané říkají, že pouze víra v Ježíše Krista, v jeho ukřižování a vzkříšení je pro všechny lidi tak důležitá? Co se vlastně odehrálo o Velikonocích? 

Jen historická událost? VELIKONOCE 

Velikonoční příběh 

Velikonoce nejsou jen svátkem vítání jara, nebo oslavou nového života v  přírodě. Jsou připomínkou pravdivých historických událostí, které mají pro lidstvo nedozírný význam. Přečtěte si, jak tento velikonoční příběh zaznamenal evangelista Lukáš podle vyprávění očitých svědků. 

Ježíš před Pilátem 

Pilát svolal velekněze, členy rady i lid a řekl jim: „Přivedli jste přede mne tohoto člověka, že pobuřuje lid; já jsem ho, jak vidíte, před vámi vyslechl a  neshledal jsem na  něm nic, z čeho jej obviňujete. Ani Herodes ne; vždyť nám ho poslal zpět. Je zřejmé, že nespáchal nic, proč by zasluhoval smrt. Dám ho na místě potrestat a pak ho propustím.“ (Musel jim totiž o svátcích propustit vždy jednoho člověka.) Ale oni všichni najednou křičeli: „Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!“ To byl člověk, kterého uvrhli do vězení pro jakousi vzpouru ve městě a vraždu. Tu k nim Pilát znovu promluvil, neboť chtěl Ježíše propustit. Avšak oni křičeli: „Na kříž, na kříž s ním!“ Promluvil k nim potřetí: „Čeho se vlastně dopustil? Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít. Ale oni na něm s velkým křikem vymáhali, aby ho dal ukřižovat; a jejich křik se stále stupňoval. A tak se Pilát rozhodl jim vyhovět. Propustil toho, který byl vsazen do vězení pro vzpouru a vraždu a o kterého žádali. 

Ukřižování 

Když jej odváděli, zastavili nějakého Šimona z Kyrény, který šel z pole, a vložili na něho kříž, aby jej nesl za Ježíšem. Za ním šel veliký zástup lidu; ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily! Tehdy řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás! Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ Spolu s ním byli vedeni na smrt ještě dva zločinci. 

Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ O jeho šaty se rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu a podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i  nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ 

Ježíšova smrt 

Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se roztrhla v půli. A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po  těch slovech skonal. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly. 

Ježíšův pohřeb 

Členem židovské rady byl muž jménem Josef, člověk dobrý a spravedlivý, který nesouhlasil s jejich rozhodnutím a činem. Pocházel z židovského města Arimatie a patřil k těm, kdo očekávali království Boží. Ten přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo; sňal je z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu, vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován. 

Prázdný hrob 

Prvního dne po  sobotě, za  časného jitra, přišly ženy k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A  jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily se tváří k  zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. 

Cesta do Emaus 

Téhož dne se dva učedníci ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ 

 Ježíš se ukázal všem učedníkům 

A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a  jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a  zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a  přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: Tak je psáno: „Kristus bude trpět a třetího dne vstane z  mrtvých;  v  jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.“ 

VELIKONOCE Bůh přichází k nám! 

Odkud přišel Ježíš? 

Už malé děti se ptají zvídavě: „Maminko, kde je ten Pán Bůh?“ Věřící dospělí často slýchají: „Tak, kde je vlastně ten váš Bůh? Jste jen snílci a fantastové! Jak vůbec můžete mluvit o nějakém neviditelném pomocníku?“ Dnes lidé takovou otázku spojují nejčastěji se zklamáním, když docházejí k závěru, že ve svém životě i ve světě nenacházejí dost spravedlnosti: „Kde je spravedlivý Bůh? Kdyby byl, jak by se na to všechno zlo na Zemi mohl dívat? Proč nezakročí?“ Německý bohoslovec prof. Iwandt řekl, že slovo Bůh je jako uzavřená věž, kolem níž lidé jen krouží a dohadují se, co je asi uvnitř – ale vše zůstává jen „pohledem zvenčí“. Máme však možnost se o Bohu hodně dovědět: v jeho poselství adresovaném člověku – Bibli. Co říká Bible o tom, kdo je Bůh, kde ho hledat a jak žít v jeho blízkosti? 

Kdo je Bůh a kde přebývá? 

Bible nám jediného a jedinečného Boha ukazuje trojím způsobem a jeho, nám tak těžko představitelnou velikost, pomocí tří rozměrů. Představuje Boha Otce, jeho Syna, Ježíše Krista a Ducha svatého, jako jednotu svatosti, lásky i mocného Slova, dávající život a smysl celému stvoření, vesmíru – i nám v něm. Bible uvádí, že Bůh přebývá na  nebi nebo na  výsostech. Lidé starověku i  středověku spojovali v pojmu „nebe“ představu nábožensko-duchovní s  kosmicko-prostorovou a představovali si, že kdesi nad našimi hlavami, nad oblaky či hvězdami trůní věčný Pán. Novověká astronomie od dob Koperníka a Keplera prokázala, že hvězdné nebe je součástí měřitelného vesmíru a pojmy „nahoře“ a „dole“ jsou jen naší subjektivní představou. Bůh přesahuje vesmír, který stvořil. Je nad ním, mimo něj i v něm. Bůh je všude, doslova v každém místě. Nejen v prázdném, mezihvězdném prostoru. Je prostě všude. Tak mi odpovídala maminka na mé dětské otázky, kde je Bůh. Nikde nejsme bez něho a mimo jeho pohled. Nelze se před ním schovat ani utéct. Boží přítomnost vzbuzuje uctivou bázeň, ale i potěšuje, dává vnitřní jistotu a pocit bezpečí. 

Bůh se představuje v Ježíši Kristu 

Ježíš – Boží Syn – žil v nebi spolu s Bohem Otcem a Bohem Duchem svatým dříve, než byl stvořen svět. Celý stvořený svět byl na počátku velmi dobrý a krásný. První lidé však Pána Boha neposlouchali. Skrze ně přišel do  světa hřích a  všechno pokazil. Hřích se projevil především jako pýcha, sobectví a  svévole. S  hříchem přišlo do lidského života mnoho trápení, bolest a smrt. Když si lidé uvědomili, že hřích je jako nezadržitelná infekce, byli zoufalí a smutní. Bohu jich bylo líto. Rozhodl se, že pošle na svět Spasitele. Spasitel je ten, kdo má moc zachránit člověka z moci hříchu, zla a smrti. 

Ježíš se rozhodl, že půjde na svět a splní tento těžký úkol. Lidé velmi brzy poznali, že Ježíš je Bůh. Když viděli, jak proměnil vodu ve  víno, chodil po moři a rozkazoval větru i mořským vlnám, dal zrak člověku, který byl slepý od narození, uzdravoval nevyléčitelně nemocné a křísil mrtvé, měli jistotu, že je mezi nimi sám Boží Syn. Nejvíc se projevila jeho božská moc v tom, že lidem odpouštěl hříchy. Odpuštění hříchů je daleko důležitější než uzdravení. Je dokonce důležitější než vzkříšení někoho, kdo umřel. Ježíš mohl odpouštět hříchy proto, že přijal na sebe trest za všechny lidské hříchy a umřel za nás na kříži. Třetího dne však vstal z mrtvých. Bůh jej vzkřísil a je opět s ním v nebi. 

Proč musel Ježíš zemřít? 

Lidé často kladou otázku: „Nemohl to Bůh s tím vykoupením zařídit jinak? Musel Ježíš umřít? Jako Boží Syn se přece jen neměl nechat takhle znevažovat, trápit a zabít. A proč vlastně přišel a žil Ježíš v tom našem světě tak skromně?“… Určitě si lze snadno přestavit jiný – důstojnější Ježíšův příchod na naši Zem – přiměřenější naplnění prorockých slibů: Mohl se například narodit v nějaké královské rodině. Mohl se také objevit jako dospělý člověk, který by nám neřekl nic o svém původu. Mohl si nejdříve získat věhlas a respekt díky svým mimořádným schopnostem a znalostem, a teprve potom se prohlásit za Mesiáše a pustit se do díla. Jistě lze vytvořit a vymyslet ještě řadu podobných možností a dát tak prostor lidské fantazii. Ale Ježíš se místo toho narodil do úplně obyčejných podmínek – dokonce jako bezdomovec – ve stáji! 

Stal se jedním z nás 

Kdysi za  jednoho mrazivého Štědrého večera seděl jeden muž zamyšleně u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemýšlel o významu Vánoc. „Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem,“ uvažoval. „Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým takovým, jako jsme my lidé? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob.“ 

Náhle muže vyrušil z  úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o jeho rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křídly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byly jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna, které směřovalo na jih do teplejších krajin. Muži jich bylo líto. A tak se zachumlal do teplého oblečení a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. „Kdyby tak věděli, že je chci zachránit,“ pomyslel si muž. „Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?“ Tu ho napadlo: „Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily.“ 

V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě: Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o naše dobro. 

Kdo Boha nenajde v Kristu, ten ho nenajde nikde, ať ho hledá, kde chce! 

Martin Luther 

12 VELIKONOCE Kdo je Ježíš Kristus? 

Kdo je Ježíš? 

Většina lidí si myslí, že Ježíš byl jen mimořádný člověk, prorok, divotvůrce nebo světec. Nikdo z lidí však není jako On. Žádná lidská slova nemohou vyjádřit jeho podstatu. Jen Bible, která je Božím poselstvím člověku nám zjevuje, kdo je Ježíš Kristus. Je to Boží Syn. 

Ježíšovo narození 

Je tomu již více než dva tisíce let, kdy se v městečku Betlémě narodil chlapec, kterému dali jméno Ježíš. Vstoupil do  dějin jako Ježíš Kristus. I  když bylo při jeho narození jen pár prostých lidí, jeho příchod na  svět znamenal zásadní průlom do života mnohých národů. Byl tak významný, že způsobil rozdělení dějin lidstva na dvě epochy — dobu před Kristem a po Kristu. 

Ježíšovo poslání 

Lidstvo se hříchem oddělilo od Boha. Tím se mezi Bohem a člověkem vytvořila propast. Milující Bůh se však rozhodl lidstvo zachránit a vystavěl most. Poslal svého Syna – Ježíše Krista na svět. „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Bible, Jan 3, 16). Když se naplnil čas, panna jménem Marie počala Ježíše působením Ducha Svatého. V  Betlémě se narodil Boží Syn. Jméno Ježíš mu určil Bůh skrze anděla a znamená „Bůh zachraňuje“. Naplnilo se to, co již před mnoha staletími předpověděli proroci. 

Ježíšův život 

Když měl Ježíš asi 30 let, opustil své tesařské povolání. Jeho další působení popisuje Bible takto: Ježíš procházel krajinou, pomáhal lidem a uzdravoval je. Bůh byl s ním a obdařil ho Duchem Svatým a mocí. V jeho promluvách zaznívala výzva k pokání, potěšení zarmouceným a lásce k Bohu a bližnímu. Vyvrcholení jeho pozemského života bylo utrpení na kříži. Svojí smrtí přinesl Bohu zástupnou oběť za hříchy všech lidí. Tím se stal Zachráncem pro všechny lidi, kteří v něho věří. 

Ježíšovo vzkříšení 

Třetího dne vzkřísil Bůh Ježíše z mrtvých – jeho hrob zůstal prázdný! Jeho vzkříšení je definitivní a  pro nás zárukou, že všichni lidé budou  po smrti jednou vzkříšeni. Ježíš o sobě řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ Ježíš je nyní tam, kde byl před svým narozením. V nebi – ve slávě u svého Otce. Odešel, aby všem věřícím připravil místo. Nebe je plné Boží slávy a  nepopsatelné krásy. Bůh chce však mít vedle sebe i ty, za které Ježíš zemřel na kříži. 

Ježíš mezi námi 

Ježíš při svém odchodu do nebe řekl svým učedníkům: „Já jsem s  vámi po  všechny dny“. Co to znamená? I když je Ježíš v nebi, je také současně mezi námi. Vidí nás, zná naše problémy, trápení a  chce nám pomoci. Ví o našich přáních a potřebách. Slyší naše volání. V  každé situaci se můžeme s  důvěrou na něho obrátit. Nikdo nám není tak blízký jako Ježíš. Kdo mu svěří svůj život, denně prožívá jeho přítomnost. 

Ježíšův druhý příchod 

Dějiny lidstva spějí ke  svému závěru. Zlo kolem nás vrcholí. Naděje ve vědu, techniku, pokrok, vzdělání se nenaplnily. Naopak – války, bída a hlad, nedozírné ekologické i národnostní problémy – to vše se překvapivě stupňuje. Naplňuje se všechno tak, jak to o  poslední době vyjádřil před dvěma tisíci lety Pán Ježíš. Všechny tyto události ukazují na blížící se druhý příchod Ježíše Krista, jak to předpovídá Bible. Pro nevěřící to bude chvíle poznání hrůzy z existence věčného života bez Boha. Pro věřící pak naplnění jejich víry: „A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko“. 

15 Nikdo není jako ON! 

Mnozí velikáni světových dějin vyjadřovali svůj obdiv, úžas a víru v Ježíše Krista. Zde je několik myšlenek Isaaka Newtona, jednoho z největších badatelů ve  fyzice a  matematice. Jeho svědectví ukazuje, že víra v Ježíše Krista není v rozporu s vědou: 

• Ač byl pánem vesmíru, sestoupil z nebe na tuto zem. Svůj královský šat vyměnil za roucho pozemšťana. Oděl se v člověčenství, abychom se my mohli stát syny Božími. 

• Narodil se proti přírodním zákonům. Stal se nejchudším na  zemi a neměl, kde by hlavu sklonil. Spal v cizích jeslích, jel po moři na cizí loďce, vezl se na cizím oslátku a byl pohřben v cizím hrobě. 

• Když byl dítětem, zneklidnil krále, když byl chlapcem, udivil doktory, když byl mužem, otřásl celým národem i samými základy římské říše. 

• Ovládal přírodní zákony, chodil po mořských vlnách, tišil bouři, nasytil z mála tisícové zástupy, uzdravoval bez léků, křísil mrtvé. 

• Nenapsal jedinou knihu, ale do největší knihovny by se nevešly knihy, které byly napsány o Něm. Nesložil žádnou píseň, ale svou odpouštějící láskou rozezvučel k písním chval více srdcí, než všichni básníci světa. 

• Nezaložil žádnou náboženskou školu, vědecký ústav ani seminář, ale žádná škola se nemůže pochlubit tolika žáky jako On. Nezřídil žádnou lékařskoui ordinaci, ale uzdravil více chorých duší než tisíce lékařů nemocných těl.

• Nevelel žádné armádě a neodpíral zlu násilím, nedobyl železem ani píď země a přece žádný vojevůdce neměl nikdy tolik dobrovolníků jako On. Mocí své lásky a poselstvím evangelia přetvořil celý svět. Všichni lidé zhřešili, On jediný zůstal svatý, věčný, nejkrásnější mezi lidskými syny. 

• Nepřátelé Jej nemohli přemoci, satan svést, smrt zničit a hrob zadržet. Jeho slovo přetrvalo největší útoky temnoty, zloby i lidské nevěry. Trvá dosud a je světlem i pokrmem jeho následovníků. 

• Velicí mužové přišli a odešli. On však žije a přijde zas. Bude mít poslední slovo k dějinám lidstva a rozhodne o věčnosti každého z nás. 

• A právě tento Ježíš je Spasitel světa, můj Spasitel a dárce věčného života, přímluvce u Boha. Jestliže chceš, bude i tvůj. Pokoř se před ním, provolej ho Králem svého srdce i života. Vyvol si Ježíše. Nikdo není jako On! 

16 VELIKONOCE Zázrak zmrtvýchvstání!

On žije! 

Tento příběh se stal za 2. světové války ve Francii. Jedna rodina obdržela hroznou zprávu: Marcel, dvacetiletý syn, který byl zařazen do pluku na východní frontě, padl – podle úředního sdělení – v Rusku. Není již mezi živými. Celá rodina držela smutek a truchlila nad ztrátou milovaného člověka. Všichni se jen pomalu vyrovnávali s tím, že ho již nikdy neuvidí. 

Je živý! 

Jednoho dne se však smuteční atmosféra změnila. V jediném okamžiku se pláč proměnil v radost. Zkroušená rodina dostala telegram, který obsahoval krátkou a úžasnou zprávu: „Jsem živý, zajat v ruském táboře.“ Tato zpráva se rozšířila rychlostí blesku. Marcel je živý a vrátí se! To bylo slz radosti! Po nějakém čase se Marcel skutečně vrátil ze zajateckého tábora. Jediné slovo v telegramu proměnilo zármutek a utrpení této rodiny v radost – slovo ŽIVÝ! Taková zkušenost se nedá zapomenout. 

Před 2000 lety 

Podobná radostná zpráva se rozlétla před dvěma tisíci lety po celém Jeruzalémě. Křik zasáhl všechny, kteří žili v pochybnostech, smutku, s otázkami bez odpovědi. „Je živý!“, volaly ženy na bázlivé učedníky. „Ježíš je skutečně živý, mluvil s námi a řekl nám, abychom vám předaly poselství života a naděje. My jsme ho opravdu potkaly. Viděly jsme ho!“ Bylo to pro všechny něco nepředstavitelného. Před třemi dny byl přece nad Ježíšem vynesen rozsudek smrti. A třebaže se jednalo o nespravedlivý ortel, přesto byl vykonán. 

Tomuto představení přihlíželo zblízka i zdáli mnoho svědků. Nesplnily se však představy volajícího davu, očekávajícího důkaz Ježíšova božství: „Jsi–li Syn Boží, sestup z  kříže!“… Když byl Ježíš pohřben do skalního hrobu, život města se pomalu vracel do starých kolejí. Spis „Ježíš Kristus“ byl založen jako vyřízený. Také pro mnoho mužů a žen, kteří vkládali v Ježíše a jeho slova naději, ukazovaly události na definitivní konec. Jedinečná historická událost, jak se zdálo, se nekonala. Skončila dramaticky, jako v nejtemnější noci. 

Za časného velikonočního jitra, třetího dne po Kristově smrti, se začala šířit neuvěřitelná zpráva: Ježíš je živý, vstal z mrtvých! Vzkříšený Ježíš se postupně zjevoval na různých místech. V srdcích jeho učedníků se smutek a úzkost proměnily v radost a jistotu. Ano, je živý! On skutečně vstal z  mrtvých! A  tak Ježíš svěřil svým učedníkům poselství života, naděje a míru pro celý svět. 

Co by bylo, kdyby… 

Co by se stalo, kdyby se byl Gorbačov nedostal do čela Sovětského svazu? Došlo by pak k celému politickému pohybu na Východě? Ale on se dostal! Proto také mohlo dojít k těm všem obrovským změnám. Podobných otázek by se dala vytvořit dle libosti celá řada. V Bibli najdeme takovou otázku v souvislosti se vzkříšením z mrtvých. Apoštol Pavel vyvozuje, co by se stalo, kdyby – jak někteří tvrdí – neexistovalo žádné vzkříšení z mrtvých. Pak by ani Kristus nemohl vstát z mrtvých! Jaké by to mělo důsledky? 

Kdyby Kristus nevstal z mrtvých: 

• pak by ateisté byli jediní realisté na tomto světě. A všichni apoštolové, kazatelé a duchovní by byli lháři a svůdci, ohlupovači národa a falešní svědci… 

• bylo by každé kázání pouhé mluvení do  větru, mlácení prázdné slámy, pěkné duševní hovory… 

• a všechno mluvení o odpuštění hříchů by bylo Fata morgánou – vše příliš krásné, než aby to bylo pravdivé… 

• víra by byla jen iluzí. Marxisté by měli pravdu, když mluví o „opiu lidstva“. Muselo by se dát zapravdu starým Řekům, kteří říkají: „Jezme a pijme, protože zítra zemřeme…“ 

• pak by všichni, kteří zemřeli ve víře v Krista byli jen kandidáty zetlení. Měli by pak pravdu ti, kteří říkají: Člověk je šlechetný tvor, pohybující se od „ničeho k ničemu“… 

• a  všichni křesťané v  tomto světě by ztratili oprávněnost své existence. Byli by to jen snílci, pošetilci namyšlení na  svou domnělou chytrost… 

Apoštol Pavel však nezůstává jen u této polemické otázky. Nemůže se zastavit, protože svět prožívá novou událost. Touto skutečností vytváří Bůh uprostřed našeho světa nové předpoklady, které jej mohou rozhodnou mírou změnit. Pavel to může dosvědčit. Jeho život se radikálně mění po setkání se vzkříšeným Kristem… 

Protože Kristus vstal z mrtvých: 

• je každé kázání o Kristu důležitější než řeč v parlamentu; neboť v každém kázání o Kristu mluví sám Bůh k těm, kteří mu naslouchají…

• je víra v Ježíše Krista spolehlivější než bankovní konto nebo životní pojistka. Víra v Krista odhaluje lež, chybnou ideologii a zajišťuje pravdu… 

• jsou všichni křesťané solí pro tuto zem a světlem pro tento svět. Bez nich by náš svět pozbyl smyslu a naděje… 

• platí zaslíbení o odpuštění hříchů, zbavení vin a vysvobození ze závislostí. Lidé úpící pod vinou si mohou vydechnout, dlužní úpisy budou vymazány. Otevírají se naděje do lidského života. Umožňují se nové začátky… 

• jsou všichni ti, kteří zemřeli ve víře v Krista, kandidáty vzkříšení. Obecenství s Bohem je pro ně nejkrásnější zárukou pro věčný život… 

• je život křesťanů naplněn nikdy nekončící nadějí. Ať se s nimi stane cokoliv, tuto naději jim nemůže nikdo vzít. Jsou svobodni, aby přinášeli naději v chudobě, slabosti, utrpení a v umírání i jiným… 

• nemůže už platit: „Zahrej mi píseň o smrti“. Tato píseň už není pro ty, kteří v Něho věří. „Hrej mi píseň o životě“, tak zní píseň křesťanů od Kristova vzkříšení. Ostatně: Každý je pozván, aby zpíval s radostí tuto novou píseň, protože Ježíš Kristus vstal skutečně z mrtvých! 

20 VELIKONOCE Co je pravda na vzkříšení? 

Velikonoce – hledají se svědci! 

Při čtení velikonoční zprávy v Novém zákoně mě zaujaly dvě věty, v nichž se hovoří o reakci učedníků na zprávu o Ježíšově vzkříšení. Píše se tam: „Oni pochybovali“ a „nevěřili“. Pochybnosti a nedůvěra na začátku dějin Ježíšovy církve? Neměli o tom bibličtí pisatelé raději mlčet? Ne! Když Bible vypravuje o pochybnostech a skepsi učedníků Ježíšových, pak to jen potvrzuje pravost těchto zpráv. Nic se nepřemalovává ani neučesává, ale podává se zde pravda v celé otevřenosti. 

Lidé mají někdy opravdu potíže, aby uvěřili tvrzení, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Jak jim můžeme pomoci? Ježíšovo zmrtvýchvstání je událost v prostoru a čase. Jedná se o skutečnost – ne o nějakou ideu, která se zrodila v hlavách učedníků. Avšak na žádném místě v Novém zákoně se neříká o tom, „jak“ vzkříšení proběhlo. Toto „jak“ zůstává tajemstvím. Proto také nemůžeme vzkříšení nikdy přímo dokázat. Prostředky historického bádání nám tedy nemohou v této věci nijak pomoci. 

Avšak novozákonní pisatelé nám uvádějí řadu svědků, kteří se s Ježíšem Kristem po  jeho vzkříšení setkali. Počet těchto svědků je víc než 500. Zmrtvýchvstalý Pán zanechal v jejich životě hlubokou a trvalou odezvu. S  nasazením svého života se tomuto Pánu bezvýhradně vydali do  služby. Vyzařovala z nich obrovská síla. Ježíšovo evangelium se rozšířilo přes mnohá města Malé Asie až do Evropy. Skutečnost, že se Ježíšova církev přes pronásledování a utiskování prosadila, je jasným důkazem, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije. 

Jak to tenkrát bylo? 

Některým lidem Ježíš Kristus nedá spát. Stále se snaží vyvrátit skutečnosti Ježíšova života, na kterých křesťané staví svou víru. V různých časopisech se množí články, které podkopávají biblické pravdy a zpochybňují Ježíšovo božství. Popírají jak jeho smrt na kříži, tak i zázračné vzkříšení. Podívejme se kriticky na tyto události. 

Ukřižovaný a zmrtvýchvstalý 

Podle evangelií začalo Ježíšovo utrpení po  poslední večeři s  učedníky. Odešel s nimi na Olivovou horu a tam se celou noc modlil. Prožíval značný psychický stres, protože věděl, jak velké utrpení ho čeká. Začal potit krev, což je lékařům známý stav, kdy vlivem velkého stresu dochází k drobnému krvácení do potních žláz. Pot je pak zabarven krví. 

Při římském bičování používali vojáci biče z kožených řemínků, do nichž vpletly kovové kuličky a ostré kousky kostí. Kuličky způsobovaly zhmožděniny, které se při dalších úderech roztrhly, ostré kosti přivodily tržné rány. Záda byla tak rozbitá, že se občas obnažila i páteř. Lékaři, kteří studovali římské tresty, uvádějí, že se při pokračujícím bičování mnozí lidé zemřeli po takovém bičování ještě dříve, než mohli být ukřižováni. 

Na popravišti Ježíše položili na zem a roztažené ruce mu přibili k trámu. Hřeb pronikl rukama v místě, kde se nachází mediální nerv. Je to největší nerv, který vede do ruky. Bolest byla krutá, nepopsatelná. Museli pro ni vytvořit nový výraz excruciatio (z kříže). Pak mu dalším hřebem přibili nohy. Opět rozdrtili nerv v jeho nohách, což způsobilo další mučivou bolest. 

Ukřižování je zdlouhavým umíráním v ukrutných bolestech v důsledku nedostatku kyslíku. Způsobuje ho skutečnost, že tah hmotnosti těla na svaly a bránici dostane hrudní koš do nádechové polohy. Chce-li člověk vydechnout, musí se vzepřít na nohou, aby na okamžik uvolnil napětí svalů. Když se mu podaří vydechnout, může se na okamžik uvolnit a znovu nadechnout. Pro další výdech se musí opět vysunout nahoru, přičemž si odírá zbičovaná záda o hrubé dřevo kříže. To pokračuje tak dlouho, dokud oběť nezeslábne natolik, že se již nedokáže vzepřít a znovu vydechnout. 

U Ježíše můžeme s jistotou říct, že ještě před smrtí způsobil hypovolemický šok trvalé zrychlení srdečního tepu, které urychlilo selhání srdce. Jak ve svém evangeliu popsal očitý svědek Jan, byl Ježíš ve chvíli, kdy římský voják propíchl kopím jeho pravý bok, nepochybně mrtev. 

Polemika o vzkříšení 

Lidé možná připustí, že Ježíš zemřel na golgotském kříži, ale teorie o jeho zmrtvýchvstání? To zní jako pěkná pohádka. Vzkříšení z  mrtvých je pro mnohé lidi problémem. Bible však o tom jasně píše v evangeliích: Hrob je prázdný! Ježíš žije! – Je to pravda? Podívejme se na tyto události pohledem pro i proti. Pochybovači mají v zásobě tři tvrzení: 

Ježíšovo tělo ukradli učedníci 

Myšlenka, že vojáci usnuli, vypadá jako vtip. Vždyť usnutí stráže se trestalo smrtí. Kdyby se učedníci chtěli jen přiblížit k Ježíšovu hrobu, římská jednotka by je zabila. Kde by navíc vzali odvahu, když se tolik báli. Rozprchli se, když byl Ježíš zatčen. A i kdyby vojáci spali, hluk při odvalování dvoutunového kamene by je určitě vzbudil.  

Ježíšovo tělo ukradli velekněží 

Proč by to však dělali? Právě naopak – potřebovali Kristovo mrtvé tělo, aby dokázali, že jeho vzkříšení je nesmysl. Farizeové a Saduceové byli chytrými politiky. Kdyby věděli, kde najít Kristovo tělo, krutě by zesměšnili každého, kdo by kázal o jeho vzkříšení. 

Ježíš byl jenom v bezvědomí 

Podle této teorie chladný vzduch obživil Ježíše. Vymotal se z obvazů, odvalil balvan a přemohl asi šestičlennou hlídku. Pak se v plné svěžesti ukázal svým učedníkům. Že by Ježíš nezemřel je absurdní. Prošel šesti soudy, byl zbičován k nepoznání. Byl tak slabý, že se nemohl udržet na nohou. Měl probodený bok. Vytekla voda a krev. Čtyři kati, skuteční odborníci, mu ani nezpřeráželi nohy, aby uspíšili smrt – tak si byli jeho smrtí jistí. Více než 50kg balzámu a obvazů by zadusilo i živého. A navíc je tu římská stráž, dvoutunový balvan… Biblická svědectví o vzkříšení jsou však nesporná. Více než pět set lidí vidělo Krista po jeho zmrtvýchvstání, dívali se do  jeho tváře, slyšeli, jak k nim hovoří a uvěřili v něho. I životy jeho učedníků se změnily od  základů. Nejprve se báli veřejně se ke Kristu přiznat. Až když ho uviděli na vlastní oči, dotýkali se ho a jedli s ním, byli ochotni za  něj položit i  život. Vzkříšení bylo ústřední zvěstí rané církve a vedlo k jejímu obrovskému růstu. Také dnes ti, kteří v Ježíše Krista uvěřili, svědčí o tom, že moc zmrtvýchvstalého Krista změnila jejich život. 

24 Končí život smrtí?

Tajemství záhrobí 

„V životě je člověk připravený na vše, jen ne na smrt!“ Takto popsal spisovatel Max Frisch vztah lidí k otázce smrti. Někteří se snaží brát vše s  humorem. Americký herec Woody Allen o smrti řekl: „Nemám nic proti smrti, jen nechci být přitom, když se to stane…“ Tajemství života a smrti zajímá snad každého člověka. Díky lékařskému pokroku se při oživovacích pokusech občas podaří někoho vrátit od prahu smrti. Otázka přežití se v  dnešní době stává lákavým tématem bádání. Vzrušují nás úvahy o životě po smrti. 

Smrt je nevyhnutelná! 

Lidská bytost se nikdy nemohla smířit s myšlenkou smrti jako konce své existence. Kdo by mohl připustit, že smyslem života je proměna lidské bytosti na prach země? Náš duch se bouří a takovou představu nicotnosti odmítá. Opravdu není nic, v co bychom mohli doufat? 

Mnoho lidí potlačuje myšlenku na smrt, prostě na ni odmítá myslet. Vypravuje se příběh o bohatém muži, který utratil celé své jmění za stavbu přepychové hrobky. Žádal dokonce, aby mu tam zapojili telefon. Žádost mu však odmítli, protože nemohl dát záruku, že bude po smrti pravidelně platit. 

Existuje život po životě?

Otázce smrti se však ve svém životě nevyhneme. Pokud ji nemáme zodpovězenou, ztrácí všechno ostatní smysl. Okrádáme se o základní životní pravdu, když bloudíme kolem tohoto tématu bez odpovědi. 

Za hranici smrti nelze proniknout. Kdosi to vyjádřil výstižně: „Naše oči se otevřou, až když se zavřou.“ Pokud lidé uvažují o existenci života po smrti, mluví ve svých představách většinou o krásném „onom světě“ pro všechny lidi. Je to však falešná představa, která chce zbavit člověka zodpovědnosti za jeho pozemský život, končící stejně smrtí. Ale co když po smrti přijde zásadní předěl: buď věčný život v nebi, nebo věčné drama v pekle? 

Je nutné se připravit… 

Proto je nutné se připravit na  věčnost. Dokud máme čas. Doba našeho života je vyměřena a zítřek nám už nepatří. Rychlost, s jakou život utíká, by nás měla vést k zamyšlení. Se vší vážností se připravme na velkou cestu, neboť: „Každý krok v životě je vlastně krokem ke smrti“… 

Kam vlastně kráčím? 

Je vůbec možné znát pravdu o tajemství smrti a o tom, co po ní následuje? Je cílem mého života jen hřbitov nebo krematorium? Chci to vědět! Nechci se přece propadnout do propasti temna, nechci jít do neznáma. Chci znát pravdu a mít jistotu! Smrt si však nemohu vyzkoušet. Kdo mi tedy může říci pravdu o smrti a o tom, co je po ní? Kdo mi může ukázat, co mě čeká na druhém břehu, na břehu věčnosti? 

Je nesporné, že jen ten, kdo byl na  druhém břehu a pak k nám přišel, kdo sám smrtí procházel a po smrti se k nám vrátil. Jen ten, kdo osobně poznal tajemství smrti a  byl ve  věčnosti, nám může říci pravdu. Pokud existuje, chci ho poznat a slyšet. Dozvědět se tajemství smrti dřív, než budu umírat a tajemství věčnosti dřív, než do věčnosti vstoupím. 

Je někdo takový? 

Jediný, kdo mluví se stoprocentní jistotou o smrti, i o tom, co po ní následuje, je Ježíš Kristus. Říká: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný. Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ Když pozorně čtu tato Ježíšova slova, musím si položit otázku: Kdo byl vlastně Ježíš, že si dovolil mluvit s takovou samozřejmostí a jistotou o věcech, o kterých my lidé nemáme ani tušení?! 

Jedni ho klasifikovali jako choromyslného člověka. Když prohlásil, že mu Bůh svěřil veškerý soud nad lidmi, a  že má moc křísit mrtvé, jeho posluchači žasli. Uvědomovali si, že mluví o věcech, které daleko přesahují možnosti člověka. Kladli si otázku: ví vůbec, co mluví? 

Jiní považovali Ježíše za  podvodníka, který vědomě klame lidi, jen aby strhnul na sebe důvěřivé masy. Za nebezpečného svůdce, který se rouhá Bohu, když se prohlašuje Božím Synem a připisuje si pravomoci, které patří jen Bohu. 

Třetí skupina, která pozorně sledovala jeho jistotu s  jakou hovořil, ba i činy, kterými jednoznačně dokazoval, že toto oprávnění skutečně má, ho považovala za Božího Syna, který říká pravdu. Pravdu někdy nepříjemnou, šokující, ale zároveň životně důležitou. 

Kde hledat pravdu? 

Kdyby byl Ježíš Kristus choromyslný člověk, jistě by to všichni zjistili. Poznat takového člověka nebylo nikdy velkým problémem. 

Kdyby byl geniálním podvodníkem a  lhářem, popřel by sám sebe i  své učení, když o sobě tvrdil, že je pravdou a učitelem pravdy. Ale všichni u něho viděli jedno: dokonalou harmonii slov a činů, jeho učení a života. Právě to přitahovalo lidi k němu v jeho době, v celých dějinách, i dnes. 

Zbývá tedy jen třetí možnost: byl skutečně Božím Synem, který nám zjevil tajemství života, smrti i věčnosti. 

Ježíš zná tajemství smrti 

Ano, promýšlel jsem Ježíšova slova, srovnával je s  myšlenkami filozofů a učenců. Došel jsem k závěru, že Ježíš Kristus je skutečně Bohem v lidském těle, který nám zjevil pravdu o sobě, o tomto světě, o nás lidech, o smrti i o věčnosti. 

Přijal jsem Ježíšovu oběť na kříži, jako oběť za mé hříchy, jeho zmrtvýchvstání jako triumf lásky nad nenávistí, života nad smrtí, jako vítězství dobra nad zlem. Jako příslib i mého vzkříšení a věčného života, který mi Kristus daroval jako vzácný dar. 

Díky Ježíši Kristu vím, že smrt není koncem mé lidské existence. Už se nebojím smrti, mým Pánem je Vítěz nad smrtí. Také pro mne připravil nádhernou budoucnost, kterou nelze s ničím srovnávat na zemi. Vím, že smrt těla bude pro mne jen přechodem do společenství s mým Pánem. 

Spojil jsem svůj život s Kristem. Děkuji mu, že mi odpustil všechny hříchy a vložil do mého srdce pokoj, radost a jistotu. Je mým Pánem, kterému důvěřuji a ve všem na něj spoléhám. Vím, že mě Ježíš upřímně miluje a že mu na mně záleží. Mou životní cestu proměnil na radostnou cestu k nebeskému domovu. Už nekráčím do děsivého „neznáma“, mé kroky směřují „domů“ – do náruče nebeského Otce. Může být něco krásnějšího? 

28 VELIKONOCE Příslib věčného života! 

Těším se na věčný život! 

V  životě má člověk mnoho důvodů k  radosti. Raduje se z  tepla domova, dobrých přátel, z krásné přírody, dobře vykonané práce, uměleckého zážitku. Setkává se však také s nemocí, bolestí, zármutkem, strachem i zklamáním. Chvíle radostné a smutné se střídají. A přece může mít člověk v každém věku a za všech okolností nevysychající zdroj radosti a jistoty: naději věčného života v nebi. Je možné odsunout trápení tohoto světa a jen tak uvěřit této úžasné zprávě? 

Dejte se oslovit poselstvím Velikonoc – pak můžete i vy prožívat trvalou radost. Velikonoční příběh o ukřižování Ježíše Krista není jen pouhá legenda. Skrývá v sobě jedinečné poselství: Boží Syn zemřel za hříchy všech lidí, aby nás zachránil od věčného zahynutí. Tato jedinečná zpráva je určena všem lidem na naší zemi. Kdo tuto zprávu neodmítne a přijme Ježíše jako svého Spasitele a Pána, je zachráněn a má věčný život v Božím království. Ježíš řekl: „Kdo věří ve mne, má život věčný!“ 

Věčnost si nikdo nezaslouží 

Pro koho je vlastně nebe určeno? Pro ty, kteří si myslí, že si ho zaslouží za své dobré skutky? Nebo jen pro naoko se tvářící zbožné svatoušky? Naopak, nebe je určeno právě těm, kteří mají obavy, že do něj nebudou moci nikdy vstoupit. Těm, kteří z hloubi srdce vyznávají, že jsou hříšní, a upřímně prosí Boha za odpuštění. Bůh právě takovým dává milost a ujišťuje je, že jsou Božími dětmi. Právě pro ty je nebe připraveno. Pro ně je v nebi místa dost. 

Díky Ježíši je nebe otevřené 

Ale kde vlastně nebe je? Žádné takové místo ve vesmíru nikdo nikdy nenajde, protože Bůh je mimo naši prostorovou a časovou dimenzi, mimo naše lidské chápání. Nebe si nelze představit bez Boha, jeho přítomnost činí nebe nepopsatelným. Když jsme stáli u hrobu mého otce, zpívali jsme starou píseň, která dala útěchu mnoha lidem tváří v tvář smrti: „Až práci všechnu zde složím a  spěch, dostihnu bezpečně krásný ten břeh, Pán můj kde splnění tužeb dá všech. Až On mne přenese z milosti tam, od něho místo kde schystané mám, největším blahem mým On bude sám.“ Píseň vyjadřuje, že nebe je věčné a nezkalené společenství s Bohem. Toto společenství je zaslíbeno těm, kteří za svého života na zemi přijali Boží nabídku záchrany: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. 

Jaký bude věčný život? 

Mnozí si myslí, že život věčný bude nekonečným pokračováním jejich pozemského života. Říkají, že si na zemi užili už dost trápení a žít věčně ani nechtějí. Jiní si myslí, že věčný život bude podobný nudným bohoslužbám v kostele. O takový život také nemají zájem. 

Ano, samotná slova „věčný život“ nám mnoho neříkají. Ale když se podíváme do Bible, co všechno obsahují, otevře se nám nádherný výhled a zcela nové pochopení věčné budoucnosti. Nemáme ani tušení, jak nádherný, bohatý a  radostný život nám nebeský Otec připravuje. V  Bibli můžeme najít sedm druhů Božích zaslíbení: 

Příslib nového těla 

Na tomto světě máme různá trápení. Kdybychom měli žít v takovém těle věčně, bylo by to vskutku utrpení. Pán Ježíš Kristus nám však připravil úplně nové, dokonalé duchovní tělo, které už nebude stárnout, nebude prožívat bolesti, nemoci, trápení ani únavu. Nebudou se na ně vztahovat zákony přírody, které nyní pro nás platí. Neumíme si to ani představit, ani domyslet do všech důsledků. Budeme žít život v úplně nové kvalitě. 

Příslib nového domova 

Opravdový domov je místem bezpečí, radosti, lásky a pokoje, ale i životním zázemím. Pán Bůh, který je naším Otcem a Stvořitelem, ví, že takový domov potřebujeme pro naše dokonalé štěstí a  spokojenost. Proto nám ho připravuje i ve věčnosti jako místo bezpečí a radosti. Ujišťuje nás o tom i sám Pán Ježíš: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“. 

Příslib odměny 

Život věčný bude ve znamení radosti z odměny. Boží člověk ví, že spasení dostává z milosti. Je to nesmírně drahý dar, který Kristus připravil svou obětí na kříži. Těm, kteří tento dar přijali a z vděčnosti Kristu slouží, zaslibuje odměnu za službu, věrnost a vytrvalost. Bude to veliká chvíle pro každého křesťana, když předstoupí před Pána Ježíše a přede všemi anděly i před celou církví přijme z jeho rukou odměnu za vykonanou službu. Bude to daleko víc než udělení doktorátu nebo zlaté olympijské medaile. 

Příslib věčného dědictví 

Život věčný znamená mít i věčné dědictví. Jak se lidé radují, když po svých předcích něco zdědí. Všechna pozemská dědictví jsou však nicotná v porovnání s věčným dědictvím, které obdrží Boží děti od svého nebeského Otce. 

Účast na vládě 

Život věčný znamená účast na vládě spolu s Kristem. On to osobně slibuje: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa“. Neumíme si to ani představit. Kristovo kralování bude však podstatně jiné, než kralování vládců této země. Kristus je totiž králem, který slouží. Budeme se tedy podílet na jeho královské službě. 

Účast na soudu 

Život věčný znamená i spoluúčast s Kristem na soudu. Apoštol Pavel napsal křesťanům do Korintu: „Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět?“ Podílet se s Kristem na soudu, na odhalení a potrestání všech, i tajných hříchů, to budou veliké chvíle. Křesťan bude svědkem dokonalé spravedlnosti.

Podíl na Boží slávě 

Život věčný také znamená spoluúčast s  Kristem ve  slávě. Každý člověk touží po slávě. Lidé tohoto světa usilují o pozemskou slávu všemi možnými i nemožnými prostředky. Křesťan ví, že zemská sláva je jako polní tráva. Boží slovo nás však ujišťuje, že budeme mít podíl na Boží slávě: „Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě“. Nemáme ani tušení, jak veliká to bude sláva. 

Když tedy přemýšlíme o  obsahu slov věčný život ve světle Bible, nemůžeme jinak, než oslavovat a vyvyšovat Pána Ježíše Krista za to, že nám chystá tak nádhernou budoucnost. 

32 VELIKONOCE Kolik cest vede k Bohu? 

Bůh je blízko! 

I když jste se s Bohem ještě nesetkali, je skutečností, že existuje a že je blízko vás. Bible o Bohu jasně říká: „On není od nikoho z nás daleko“. Je totiž neomezený v prostoru a čase. Je nám tak blízký jako vzduch, který dýcháme. Bůh nás odedávna vybízí, abychom ho hledali: „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem“. Bůh ujišťuje, že ho každý člověk může osobně poznat. Ale jak? 

Hledání Boha 

Podle Bible ztratil člověk kontakt s  Bohem vlastní vinou. Zřekl se Boha a žije v odloučení. Přesto však je v srdci každého člověka zakotvena touha po Bohu. Odedávna se lidé pokoušejí znovu najít cestu k němu. Hledají však Boha po svém – podle vlastních představ. Vzniklo mnoho různých náboženství a filozofií, které nabízejí různé způsoby, jak dosáhnout Boha. Ale jakého? Boha podle lidských představ! To jsou však jen marné pokusy. Člověk se sám k pravému Bohu nemůže dostat. Lidem k tomu nemůže pomoci ani jejich síla, vzdělání, ani zásluhy. 

Potřebujeme Spasitele! 

Jedině Bible – Boží slovo – nám dává správnou informaci, kde hledat Boha a jak se k němu dostat. Je to Bůh, který sestupuje v Ježíší Kristu z nebe, pro lidi nedostupného. Přichází k nám na Zem a dává se poznat. Podle svého rozhodnutí a pro člověka nepochopitelným způsobem, sám odstraňuje překážku hříchu, která stojí v cestě k němu. Obětuje se ve své lásce za hříchy všech lidí. Bez této oběti na kříži by člověk nikdy nemohl dosáhnout spásy – nebe. 

Člověku je tak samotným Bohem určena jen jediná cesta k němu: cesta víry v Ježíše Krista – Spasitele. Patrně si řeknete: „To by bylo příliš lehké a laciné! Že by se člověk mohl tak jednoduše smířit s Bohem? A  v  Ježíši bez vlastního přičinění toho dosáhnout? Pouhou vírou v Něho?“ Ano, je to tak! Pán Ježíš sám vyjádřil jak je to prosté a jednoduché: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nemůžete vejít do království nebeského!“ 

Jsou i jiné cesty k Bohu? 

Lidé tomu nevěří a sami hledají jiné cesty. Nabízejí se různé recepty, jak obejít Ježíšovu oběť na kříži. Populární a lákavé je například „převtělování“. To prohlašuje, že se budeš tolikrát vracet na tento svět, dokud si neodtrpíš, co jsi v minulém životě na zemi spáchal. Až si vše odpykáš, pak teprve dosáhneš pokoje. Co to znamená? To vylučuje Spasitele! Potom by Ježíš nemusel zemřít za hříšníky, kdyby člověk odpykáním v několika převtěleních (třeba do opic, komárů apod.) mohl být spasen. My však potřebujeme Spasitele! 

Hinduisté přirovnávají své božstvo k vrcholu hory, jehož možno dosáhnout z kterékoli strany. Různá náboženství jsou prý jen rozmanité cesty ke stejnému cíli. Odpovím: přijít k Bohu je jako přijít domů, a domov máme jen jeden. Nevede k němu jakákoli cesta. Naopak – většina se od něho vzdaluje. Ani loď nemůže zvolit libovolný kurz, aby dojela do mateřského přístavu. 

Byl jsem svědkem odpovědi křesťana ze Srí Lanky na otázku, proč přijal křesťanství, když mají tak ušlechtilé náboženství – budhismus?“ Odpověděl: „Jako hříšník jsem v situaci člověka, který upadl do hluboké jámy a nemůže z ní ven. Zakladatelé náboženství – Budha, Konfucius, Mohamed mi radí: přičiň se, mravně se povznes, použij svého rozumu, snad se z toho dostaneš. Ale to právě nedokážu! Přichází Kristus a nese kříž. Podává mi jej a praví: „Toho se uchop a já tě vysvobodím! Poslechl jsem a jsem zachráněn“. 

A co dobré skutky? 

Existuje názor, že člověk může být spasen, když odstraní své hříchy dobrými skutky. To je však omyl. Bible o tom jasně praví, že ze skutků nebude ospravedlněn žádný člověk: „Milostí spaseni jste skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“. Kdyby lidé byli spaseni jen na základě svých dobrých skutků, pak by s nimi mohla vejít do nebe i pýcha. Mohli by Bohu říct: „Já tu mám právo být! Zasloužil jsem si to svými dobrými skutky!“ Nebe je však jen z Boží milosti, protože se Bůh nade mnou slitoval. Nebe je jen proto, že Ježíš Kristus za mne zemřel na kříži. Někdo z vás si řekne: „Dobré skutky tedy nemají žádnou cenu?“ Mají! Ale ne pro spasení. Bůh o nich ví a oceňuje je. 

Ježíš – jediná cesta k Bohu! 

Různá náboženství, které si lidstvo vytvořilo, jistě obsahují moudré myšlenky a ušlechtilé životní zásady. Ale Ježíš se vymyká všemu! Kdo by o sobě mohl říct: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Žádný z oněch velkých myslitelů nemohl o sobě říct jako On, že je bytostně zajedno s Bohem – nebeským Otcem. Žádný z nich nevstal z mrtvých. Jsou na světě hroby Budhy, Mohameda i ostatních zakladatelů náboženství. Hrob s Ježíšovým tělem však neexistuje, zůstal prázdný. Jen Ježíš je živý! Vstal z mrtvých! Náboženství mají své horlivé, ano i fanatické stoupence. Ale ty, kteří se radují z jistoty spasení a z ujištění, že jsou Božími dětmi, má jenom křesťanství. To proto, že Boží mocí ke spáse je pouze slovo Kříže, evangelium Ježíše Krista. 

Můj Spasitel! 

Jeden chlapec umíral na rakovinu. Bylo mu 12 let a bál se smrti. Nevěděl, kam půjde a co s ním bude. Věřící lékař mu vyprávěl o lásce Ježíše Krista k němu. Chlapec však byl v takové depresi, že jeho slova nevnímal. Ve své bezradnosti lékař chlapce poprosil: „Říkej a ukazuj si se mnou na svých prstech: Pán–Ježíš–je–můj–Spasitel.“ Pak chlapce opustil a ten brzy skonal. Zarmoucený lékař byl na pochybách, jestli chlapec před smrtí uvěřil. Bezděky pohlédl na  jeho křečovitě sevřené prsty. Ke  svému překvapení uviděl, že si drží čtvrtý prst. Rozpomněl se na  to, co mu naposledy říkal. Pán Ježíš je „můj“ – v tomto slovíčku to všechno je – „můj“ Spasitel! 

Venku stojí luxusní automobil. Co je mi to platné, když o  něm všechno vím: kolik má válců, jakou má rychlost, spotřebu apod., když nemohu říct „je můj“. A pak k němu přijde člověk, který třeba vůbec neví, proč to jezdí. Má klíček: otevře, sedne a jede. Je „jeho“. 

Nebo krásná vila. I  kdybych ji stavěl a  věděl o  ní všechno, když nemohu říct „je moje“ – nemám nic. Ale je někdo, kdo tam bydlí, kdo ji užívá a je „jeho“. 

A  tak je to i  s  Pánem Ježíše. Kdybych o  něm všechno věděl, a mohl o něm dokonce i jiným vyprávět, ale nemohl říct „můj“ – zůstal jsem duchovním žebrákem, který neví, kam jde. Můžeme všichni říct „můj“? Zkuste si i Vy přivlastnit Boží lásku. 

36 VELIKONOCE Jakou mám budoucnost? 

Co mě v životě čeká? 

Kdo by neměl obavy o budoucnost? Jaká bude a co nám přinese? Kdyby nebylo této otázky, bylo by asi více nezaměstnaných a méně lacino zbohatlých lidí, kteří se domnívají, že na ni mohou dát spolehlivou odpověď. Jsou to nejrůznější „zaručení“ jasnovidci, vykladači z karet, z kávy, z dlaně, výrobci horoskopů aj. Ti všichni by ztratili své pověrčivé a lehkověrné zákazníky a ocitli by se sami v nejistotě o vlastní budoucnost. 

Nejistota života… 

Co vlastně žene člověka ptát se na budoucnost? Příčiny zájmu jsou pochopitelné. Dosavadní životní jistoty jsou otřeseny v samých základech. Lidská společnost se zmítá v nejistotě a bezradnosti, často i v bezvýchodnosti. Celý svět, který se stal skvěle technicky vybavenou a děsivou džunglí, zamořenou dravci a jedovatými hady, se topí v krvi. Násilí, terorismus a bezpráví se staly běžnými prostředky tisíců mafií. Rozhodují nezákonně, podle svých zájmů, zatímco tzv. zákonné vlády jen bezmocně přihlížejí. Nikdo nemůže s jistotou říci, že zítra nepoteče krev i v jeho blízkosti, že se sám nestane obětí. A to nemluvíme o drogách, krádežích, podvodech, zákeřných nemocech, živelných pohromách, ekologických katastrofách apod. Devastace člověka i přírody nabírá závratné tempo. Spojovací mosty důvěry, lásky a úcty mezi lidmi jsou strženy. Tma je tak hustá, že není vidět, kdo je kdo. Do mysli člověka se vkrádá nejistota a strach o budoucnost. 

Je naděje? 

Všichni jsme zajatci času. Z jeho tří rozměrů známe jen dva: minulost a přítomnost. Budoucnost je před námi skryta. Už vás někdy napadlo, že je to projev Božího milosrdenství? Kdyby většina lidí znala přesně to, co je potká v příštím týdnu nebo roce, ztratila by odvahu k životu. Dokud je tu dnešek a zítřek, je tu i naděje. 

Dobrá zpráva 

Bůh nás nenechal bez spolehlivé informace o budoucnosti. Milující Bůh chtěl i v tomto věku tmy a zla dát lidstvu pokoj, jistotu a štěstí. Poslal nám svého milovaného Syna Ježíše Krista, aby každý, kdo v něho uvěří a přijme jeho oběť na odpuštění hříchů, nalezl pokoj, jistotu a zaslíbení věčného života. V tom je Boží úmysl pro budoucnost každého z nás. 

Je jiná možnost? 

Zvolit jinou cestu by byla zmařená příležitost k životu věčnému. Existence bez Boha a mimo Boha, ať už na Zemi či na věčnosti, je opakem toho, co Bůh s člověkem zamýšlel. Není životem, ale zmarem. A nemylme se, nikdo nezůstane ve  stavu zahynutí bezbolestně. Ač jsou mnozí, kteří těší sebe i jiné falešnou iluzí o nerušeném, věčném spánku. Bůh nás jasnými slovy varuje: „Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“. 

Boží spravedlnost 

Boží soud patří přirozeně Otci, našemu Stvořiteli. Jeho uskutečnění však ve svém milosrdenství svěřil Synu – Ježíši Kristu. Tomu, o kterém víme, že přišel a žil mezi námi „ne aby svět odsoudil, ale aby skrze něj byl svět zachráněn“. Proto je důležitý postoj člověka k Pánu Ježíši Kristu v tomto časném pozemském životě. V přítomné chvíli se tedy ve vztahu k němu odehrává první dějství a rozhodující stání Božího soudu nad světem, lidstvem. Nade mnou i nad tebou. Přitom pro věřící v Pána Ježíše platí slova: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ 

V přítomnosti je však pro každého připraven rozsudek milosti. Stačí dostavit se, přijmout ho a poděkovat. K tomu prvnímu stání zde na Zemi není nikdo předveden. Je jen zván. Kdo pozvání k milosti přijme, prožije na věčnosti v druhém stání jen hodnocení životního díla: buď požehnání a radost, nebo i zahanbení, vždyť také naše skutky půjdou za námi. 

Záleží jen na nás 

Co tedy v našem světě nakonec zvítězí? Stále bezohlednější sobectví, násilí, nenávist, neupřímnost, formální zbožnost? Co se prosadí v našem životě? Pojďte a nechte se oslovit evangeliem – radostnou zprávou o spasení v Pánu Ježíši Kristu. 

Není to jenom příběh z  časů dávno minulých, ale živé a  pravdivé svědectví, protože Ježíš Kristus žije! On je první, kdo přemohl smrt. Podobně jako první sněženky zvěstují příchod jara, i když panuje v zemi ještě tvrdá zima, tak dosvědčuje Ježíšovo vzkříšení naději věčného života v nebi. Když smrt nemohla navždy zadržet Ježíše Krista, pak to platí také pro ty, kteří v  něho uvěřili a  vydali mu celý svůj život. Pán Ježíš říká: „Já jsem živ a také vy budete živi!“ 

Nové nebe a země 

Bůh slíbil, že v  okamžiku skončení našeho věku přijde znovu. Spravedlivě odsoudí, navždy zavrhne a potrestá veškeré zlo a vše, co zůstává až dosud nepotrestáno. Svojí mocí pak nastolí na této krví a hříchem nasáklé zemi své království. Vejdou do něho všichni, kteří mu cele svěřili svůj život. Přijali jeho vůli a žili podle jeho slova, i když se to často neobešlo bez jejich utrpení. Slíbil, že odstraní každou bolest a setře každou slzu z očí všem, kteří se jím dali zachránit. Učiní konec i smrti. Nakonec stvoří i nové nebe a novou zemi, kde společnou řečí všech bude láska. Kde budou všechny lidské sny o šťastném a plném životě naplněny v míře, která překoná všechny naše představy. V jeho blízkosti mu budeme dokonale podobni – v lásce, čistotě, pokoře i v radosti. Bude proč chválit, děkovat, zpívat, oslavovat, radovat se, jásat. 

Rozhodni se ještě dnes! 

Takový je obraz budoucnosti z Božího pohledu – jistá a zaručená budoucnost. Pro jednoho bude něčím tak krásným, že to nelze slovy vyjádřit, pro jiného bude hrůzou, jakou dosud nepoznal. Budoucnost nám nemohou určit jasnovidci, ani astrologové s horoskopy. Budoucnost si určuje každý sám. Svým rozhodnutím pro Ježíše Krista – nebo proti němu. Nemyslíš, že místo všech marných pokusů je lepší sklonit se, pokleknout na místě, kde právě jsi – a upřímně poprosit z celého srdce: „Pane Ježíši Kriste, ty živý a věčný Synu Boha živého, dej mi prosím poznat pravdivou budoucnost. Vím, že je plně ve tvé ruce a že i mně dáváš na ní podíl. Ukaž mi, prosím, co mám dělat, abych i já vešel do tvého království.“ Ježíš svým slovem zaručil, že nikoho, kdo k němu přijde, neodmítne a nevyžene ven. 

40 VELIKONOCE Naděje pro každého!

Den mého vzkříšení 

Prožil jsem jej na jaře před mnoha lety. Nebylo mi ještě ani sedmnáct. V té době jsem prodělával vnitřní zápas o na lezení pravého smyslu života. Hodně jsem přemýšlel o sobě i o Bohu. Přestože jsem z něho měl podvědomě strach, o  jeho existenci jsem vážně pochyboval. „Boha si určitě lidé vymysleli!“, říkal jsem si. Uvnitř mé mladé duše narůstala nedůvěra. Postupně jsem se stával Božím odpůrcem. V myšlenkách jsem Bohu zlořečil a vymýšlel to nejhorší proti němu, co jenom může přijít na mysl. Nakonec jsem už nevěděl, jak dál. Byl jsem vnitřně rozervaný a jen útěk ze života se mi zdál konečným řešením toho, co jsem prožíval. 

Jak to všechno začalo 

Čeho jsem si vždy vážil a byl na to i patřičně pyšný, byl můj původ. Pocházím z hluboce věřící rodiny. Bible a kancionál ležely u nás na nejčestnějším místě. Mezi mými předky byli i faráři. Vždy jsem si myslel, že je to dostačující základ pro můj život. 

O Pánu Bohu jsem už hodně věděl z vyprávění a z kázání. Brzy jsem měl přečtenou i celou Bibli. Chodit do kostela mi bylo velkou výsadou, i když byl vzdálen sedm kilometrů. Cesta vedla přes údolí a kopce. Snažil jsem se tam dostat za každého počasí: v zimě na saních, v létě na kole, pěšky nebo na voze. Dělalo mi to velikou radost. 

Lidé si o mně vyprávěli, že jsem hodný a slušný chlapec. Ale mně tyto řeči brzy začaly jít na nervy. Skutečnost byla totiž jiná. I když mi dělalo dobře, že se o mně pěkně mluví, trápilo mě, že jsem nemohl dělat to, co ostatní kluci. Uvědomil jsem si, že nepatřím ani mezi věřící, ani mezi kamarády. 

Vnitřní zápas 

Dostal jsem se do  úplné izolace. Ve svém nitru jsem prožíval velký boj. Začal jsem pochybovat o  Bohu, moje zbožnost se hroutila. Co se to jen stalo? Nemohl jsem spát, čekal jsem na  nový den a ve dne jsem se zase nemohl dočkat noci. Pochybovačné myšlenky se stále stupovaly. Byl jsem sám v sobě rozervaný a  ztrácel pevnou půdu pod nohama. Začínal jsem chápat, že se víra nedá dědit, a že nepřechází z pokolení na pokolení. 

Zápas byl stále těžší. Něco mi říkalo: Není-li Bůh, nemá cenu žít! Jindy jsem se v myšlenkách Bohu rouhal, obviňoval ho a zlořečil mu. Pak mě zase přepadly velké obavy: Pro tebe již není záchrany! Vždyť zlořečíš Bohu. To se den ze dne stupovalo až k zoufalství. Zmítal jsem se mezi životem a smrtí. 

Můj zápas probíhal těsně před Velikonocemi. Bydleli jsme tehdy na vesnici. Na jejím okraji stály tři stodoly. V jedné z nich jsem chtěl v neděli ráno ukončit svůj život. Byl jsem už na pokraji sil i vůle žít. Výčitky svědomí mne přímo sžíraly. Dramaticky jsem si představoval svůj konec, jak budou všichni naříkat nad hodným chlapcem, až mne najdou, jak visím na provaze: Co se to jen stalo? 

Setkání s Bohem 

V zoufalství jsem udělal poslední pokus. Vyzval jsem Boha: „Jestli jsi, dej se mi poznat!“ a dal jsem mu termín: Do nedělního rána. Vše jsem tajil, nikdo nic nepozoroval. Večer jsem se rozloučil s rodiči, s babičkou, s bratrem a šel si lehnout. Díval jsem se na hvězdy a měsíc. Loučil jsem se se životem. Hvězdné noci jsem tolik miloval. Jak to jen dopadne, jaké bude příští ráno? Celý týden jsem nespal, ale tuto noc jsem usnul ihned. 

Když mne kohouti ráno probudili, upoutal mne pohled na  vycházející slunce. Tak krásné jsem ještě neviděl. Úzkost i výčitky byly najednou pryč. Stalo se něco úžasného! Pán Bůh se mne dotkl, já ho v duchu cítil, objímal. Byl jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě. Pán Bůh mne opravdu vyslyšel! Blížily se Velikonoce a já se skutečně setkal s živým vzkříšeným Kristem, o kterém jsem jen slyšel a četl. Nyní je tu a já s ním na modlitbě hovořím! Úžasné! Chystal jsem se na smrt, ale našel jsem život. Kristus za mne umřel a vstal i z mrtvých. Jsem také vzkříšen! To On byl v noci při mně, to On mne ráno probudil, to On mi otevřel oči, abych viděl život, totiž jej! 

Zkus to s Ježíšem! 

Milý příteli, nenacházíš se také ty na rozcestí života? Neztrácíš půdu pod nohama? Nejsi na pokraji sil i vůle žít? Věř mi, ani ty si nemůžeš sám pomoci. Já jsem se přesvědčil, že nestačí jen vědět, že Bůh existuje. Musíš se s Bohem setkat osobně! Zkus to s ním, jako jsem to zkusil já. Kdo Pána Boha hledá celým srdcem, ten ho nalezne. 

Velikonoční události vrcholí třetí den Kristovým vzkříšením. Přesahují zemský rozměr. Sahají na  věčnost, ale mohou posloužit i tobě. Pán Ježíš Kristus přišel na zem, aby byl za mne i za tebe ukřižován. Zkus mu otevřít své srdce. Prožiješ osobní setkání a uvěříš, že On je tvůj Bůh a Pán. Tvůj život dostane skutečný smysl. Budeš žít pro věčnost. 

44 VELIKONOCE Jsi také ty zachráněn? 

Portrét Syna 

Vypráví se, že jeden zámožný muž se svým synem vášnivě milovali umění a sbírali umělecká díla. Ve sbírce měli vše, od Picassa až po Rembrandta. Před obrazy trávili dlouhé chvíle a obdivovali je. Když vypukla válka, syn musel narukovat. Byl velmi odvážný. V jedné bitvě se snažil zachránit těžce zraněného kamaráda. Když už byli téměř v bezpečí, smrtelně ho zasáhla kulka. Zpráva otce zdrtila, ztrátu jediného syna nesl velmi těžce. 

Po válce se u dveří zarmouceného otce objevil mladý muž. Nesl v náručí velký předmět. Řekl: „Pane, neznáte mě, ale já jsem ten voják, kterému váš syn zachránil život. Je mi to moc líto, že zahynul. Znali jsme se velmi dobře a on mi často vyprávěl o vaší lásce k umění.“ S těmi slovy podal mladý muž otci balík a řekl: „Nic moc to není, nejsem zrovna velký malíř, ale myslím si, že váš syn by měl radost, kdybyste tento dar přijal“. Otec balík rozbalil. Nemohl uvěřit svým očím. Byl to portrét jeho syna, který tento mladý muž namaloval. S úžasem pozoroval, jak věrně vystihl jeho podobu. Do očí mu vstoupily slzy. Poděkoval a nabídl mu, že za obraz rád zaplatí. „Ne, ne, pane, dlužníkem jsem já. Nikdy bych nemohl zaplatit za to, co pro mne udělal váš syn. Přijměte tento dar jako dík a vzpomínku.“ 

Obraz pak měl čestné místo v  jeho sbírce. Kdykoliv někdo přišel na  návštěvu, otec vedl návštěvníky nejdříve k  portrétu svého syna a  teprve potom mohli obdivovat vzácná díla slavných Mistrů. 

Za několik let po této události otec zemřel. Podle poslední vůle měla být celá sbírka prodána ve velké aukci. Sjelo se mnoho významných sběratelů a netrpělivě čekali, až uvidí vzácná díla. Měli jedinečnou příležitost nakoupit obrazy Mistrů. 

Před nedočkavými účastníky se nejdříve objevil portrét syna. Licitátor klepl poprvé kladívkem a oznámil: „Zahajujeme aukci. Před vámi je portrét syna. Kdo přijde s první nabídkou? Kdo začne?“ Nastalo rozpačité ticho. Pak se ze zadní řady ozval muž: „Chceme vidět Mistry! Tenhle vynechte.“ Licitátor však trval na svém. „Dražbu začínáme portrétem syna. Kdo udělá první nabídku? Kdo začne?“ Znovu se ozval rozčilený hlas: „Přišli jsme se podívat na Van Gogha, Rembrandta. Dejte se do pořádné dražby! Nechte portrét syna na konec.“ Licitátor pokračoval. „Nabízím portrét syna. Kdo začne, kdo chce koupit portrét syna?“ Opět nastalo trapné ticho. Konečně se vzadu ozval hlas. Patřil rodinnému zahradníkovi, který se na aukci přišel jen podívat. Tiše řekl: „Nabízím za portrét deset dolarů.“ Zahradník nepatřil mezi boháče a deset dolarů bylo vše, co u sebe právě měl. „Máme první nabídku. Deset dolarů, kdo dá víc?“ 

Další nabídka nepřicházela a tak licitátor zvedl kladívko se slovy: „Poprvé, podruhé“ a po krátké pauze klepl potřetí. „Prodáno za  deset dolarů!“ Muž, který seděl ve  druhé řadě, zvolal: „Konečně, dejme se do pořádné dražby!“ Licitátor však odložil kladívko se slovy: „Pánové, je mi líto, ale aukce je u konce“. „A co bude s díly Mistrů a dalšími obrazy?“ „Je mi líto. Jsem vázán podmínkou poslední vůle. Když jsem byl určen, abych vydražil tuto sbírku, nesměl jsem nic prozradit, dokud nebude vydražen portrét syna. Teď všem oznamuji, že kupec portrétu syna získává nejen celou sbírku, ale stává se dědicem celé pozůstalosti. Ten, kdo koupil syna, dostal vše!“ 

Kdyby sběratelé znali podmínku poslední vůle, určitě by dražba vypadala jinak. Všichni by se předháněli ve zvyšování částky. Každý by chtěl získat vzácné obrazy a stát se dědicem celé pozůstalosti. Ale neznali podmínku, která byla klíčem k bohatství. Pohrdli portrétem syna a odešli s prázdnou. 

I náš život se podobá velké aukci. Nebeský Otec dal svého Syna, aby nám otevřel cestu k životu věčnému. A ten, kdo ho přijme, se stane i dědicem jeho království. Není to utajeno, Bůh to veřejně oznámil. Ale lidé mu nevěří a odmítají ho. Pídí se za vším možným a chtějí užívat jen dobré věci, přitom odmítají skutečnost, že Dárcem všeho dobra je jen Bůh. 

Jsi zachráněn? 

Byl to nejmodernější zaoceánský parník své doby. Přesto jeho první plavba ze Starého do Nového světa skončila srážkou s ledovcem a ztrátou více než 1.500 lidských životů! Žádná jiná loď se nemohla s Titanikem srovnávat co do  přepychu vybavení a  všestranného komfortu pro pasažéry, co do velikosti i konstrukce. Vše bylo na vrcholné úrovni. 

Na svou první triumfální plavbu se vydal 10. dubna 1912. Za pouhých pět dní však skončil svou existenci, když jeho záď v ranních hodinách zmizela pod hladinou severního Atlantiku. Během jeho plavby se sešly zdánlivě nepodstatné, nepříznivé okolnosti a jejich nesprávné vyhodnocení vedlo k tragickému konci. Varovným signálům přitom nikdo nevěnoval pozornost. 

Náš život je v nebezpečí 

Co myslíte, nastoupili by lidé do Titaniku, kdyby věděli, že se brzy potopí? Jistě ne, loď by zůstala prázdná. Jenže tenkrát nikdo katastrofu nepředpokládal. Dokonce někdo prohlásil, že Titanik je tak dokonalý, že ho nepotopí ani Bůh… Jak hrozně se lidé mýlili! 

Náš život se podobá plavbě na Titaniku. Lidé si myslí, že je vše v pořádku, že se nic neděje. Někteří však varují: „Pozor! Náš život je v nebezpečí, něco není v pořádku! Měli bychom se obrátit k Bohu, jinak zahyneme!“ Naskýtá se otázka, zda si lidé uvědomují, že potřebují duchovní záchranu. Většinou ne. Buď o tom neví, nebo si to nechtějí připustit. Nechápou, co jim vlastně chybí a proč jsou ve svém srdci nespokojeni. Nějaké řeči o záchraně? Před čím? Před věčným zatracením? Před Božím spravedlivým trestem za hříchy? Kdo tomu dnes věří! Rozhovory s těmi, kteří je varují, často skončí u konstatování: „Ty máš tento názor, já zase jiný. Klidně si tomu věř, ale já tomu nevěřím…“ 

To, že lidé potřebují duchovní záchranu – spasení, tomu jen málokdo věří. Většina lidí se podobá lidem na Titaniku. Těm, kteří na horní palubě lodi tančí a baví se. Přitom v lodi už je díra a za chvíli klesne ke dnu. Lidé to nevědí a ani si nic takového nepřipouštějí. 

Novodobé otroctví 

Bůh nám ve svém poselství – Bibli, říká, že se všichni nacházíme v zoufalé situaci. Všichni jsme zhřešili a jsme odsouzeni k věčnému zahynutí, ale zároveň nás ujišťuje, že udělal všechno pro naše vykoupení. Toto slovo naznačuje, že ten, kdo má být vykoupen, je otrokem. Otroci nemají svobodu, nemohou dělat to, co sami chtějí. Jsou v moci někoho, komu patří… 

Otroctví je stav, ze kterého se člověk sám nedostane. Je to beznaděj, zoufalství. Člověku musí někdo z tohoto stavu pomoci, přijít a zaplatit za jeho svobodu. Musí ho vykoupit. A přesně o to jde i v duchovním významu. Bůh přišel, aby nás vykoupil z našeho otroctví, z otroctví hříchu. Lidé jsou totiž pod mocí zlého – satana. I když se snaží činit dobré, tak se jim to nedaří. Ve svém životě stále znovu a znovu selhávají. 

Apoštol Pavel to vyjádřil takto: „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Výsledkem je náš zoufalý duchovní stav. 

Do  této situace přišel na  naši zem Ježíš Kristus, aby nás zachránil před naším duchovním nepřítelem a vysvobodil nás z otroctví hříchu. Zemřel za nás na kříži. Vzal na sebe všechny hříchy světa, aby nás vykoupil. 

Pozvání k záchraně 

Bible říká, že existuje víc než jen tento fyzický život. Nepřestaneme existovat okamžikem své smrti. Život smrtí nekončí! Jednou se postavíme před Boha, který nás bude soudit. Avšak o naší záchraně se rozhoduje už teď, potom bude pozdě! Věř, že když vyznáš Pánu Ježíši své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že ti hříchy odpustí a očistí tě od každé nepravosti. On chce dát každému nový život. Přijmeš podávanou ruku? Přijmeš Toho, kdo za tebe zaplatil, aby tě vykoupil? 

Covid-19 Musíme mít obavy? 

Impulzy z biblické perspektivy 

Velkou rychlostí se šíří koronavirus a způsobuje nový druh plicní nemoci, která je označována jako Covid-19. 

Počet potvrzených infekcí a případů úmrtí v důsledku této nemoci trvale narůstá. Současně se usilovně pracuje na nalezení nějakého léku. Mimořádně důležitá jsou v tomto čase preventivní opatření. Pokud je někdo infikován, tak platí, že taková osoba musí do karantény, aby tak byla izolována od zdravých lidí. Všechny osobní kontakty takové izolované osoby musí být vyhledány, aby i ony mohly být umístěny do karantény. Podle možnosti musí být všechny infekční řetězce přerušeny. 

Musíme mít obavy? 

Onemocnění dýchacích cest Covid-19 vypuklo koncem prosince 2019 v čínské megapoli Wu-chanu a od té doby se rozšířilo jako epidemie mezinárodního Covid-19 Perspektivy naděje rozsahu. 11. března 2020 vyhlásila Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) dosavadní epidemii koronaviru oficiálně za pandemii. Na základě tak rychlého rozšíření koronaviru vzniká skutečný důvod k obavám. Ochranná opatření jsou bezpodmínečně nutná. Už před nějakými třemi tisíci let – jak se dozvídáme z Bible – byli lidé s nakažlivou kožní nemocí izolováni. Museli žít na oddělených místech (viz 3. Mojžíšova 13,46, Bible). Zacházet takto s nemocnými lidmi, to z našeho dnešního pohledu vypadá krutě. Obecně vzato ale i my dnes používáme úplně stejnou metodu. Říkáme jí karanténa. 

Jak se můžeme chránit? 

Doporučuje se, abychom se vyhnuli velkým shromážděním lidí, abychom podle nařízených opatření nosili ochranné roušky a abychom si pravidelně myli ruce. Máme používat dezinfekční prostředky a pravidelně čistit kliky u dveří. Máme zachovávat minimální odstup 1,5 až 2 metry od ostatních lidí. 

Dalším doporučeným opatřením je posilování imunitního systému zdravou výživou. Stačí ale všechna tato opatření k tomu, aby nám zajistila bezpečí? Je celkem zřejmé, že uvedená doporučení zmenší naše starosti jen do určité míry. Chtěl bych obzvlášť poukázat na jeden důležitý aspekt, který v této situaci nesmíme přehlížet. Z Bible se dozvídáme, že pro Boha je možné, aby ochránil každého člověka. Čteme tam: 

„Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který léta ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.“ (Žalm 91,5-7) 

Právě tak to prožil izraelský lid v Egyptě. Tam se stalo, že během jedné noci zemřel v každé rodině Egypťanů prvorozený syn, ale všichni Izraelci zůstali zachováni. Nikdo z nich nezemřel (viz 2. Mojžíšova 12,12-13). Rovněž v době potopy ochránil Bůh ty, kteří mu důvěřovali. 

Smíme i my počítat se stejnou ochranou? Je zřejmé, že naše situace je od uvedených příkladů trochu odlišná. Přesto nám ty příklady ukazují velkou moc Boha, který nás dokáže ochránit před každým nebezpečím. Prožíváme ovšem, že i věřící lidé umírají na nemoci a přicházejí o život v důsledku válek, katastrof a pronásledování. I tyto možnosti musíme vzít v úvahu. 

Povzbudivým příkladem toho, jak Bůh v nouzi pomáhá a zasahuje, je pro nás zkušenost tří judských správ- ců provincie Babylon, Šadraka, Méšaka a Abed-nega, o kterých čteme v Bibli. Od nich a od všech ostatních z lidu se očekávalo, že budou uctívat zlatou sochu krále Nebukadnesara. Kdo se podle toho nebude chovat, měl být uvržen do ohnivé pece. Těm třem správcům bylo jasné, že by měli uctívat jen Boha. A proto králi odpověděli takto: 

„Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ (Daniel 3,17-18) 

Tito tři správci nevěděli, jak pro ně ta záležitost dopadne. Chtěli ale zůstat Bohu věrni, i kdyby to pro ně mělo znamenat smrt. Byli vhozeni do ohně a prožili, jak je Bůh zachoval. 

S velkou jistotou můžeme říci, že Bůh lidi, kteří mu důvěřují, může zachovat a provést těmi největšími problémy jejich života. A i tehdy, když na ně čeká nemoc, utrpení nebo smrt, přesně vědí, že jsou skryti v Bohu. Důvěřují Božímu vedení a tomu, že jim všechny věci napomáhají k dobrému. 

Epidemie s tragickými následky 

V souvislosti s epidemií koronaviru bychom se ale měli zamyslet i nad tím, že existuje ještě jiná „nemoc“, která je mnohem tragičtější než Covid-19. Ohledně šíření koronaviru máme oprávněné obavy. Mnoho lidí je tímto virem infikováno a nevědomky ho předává dalším. 

Existuje ale jeden „virus“, který je mnohem zákeřnější. Tento nejhorší „virus“, jaký vůbec existuje, se většinou objevuje rovněž velice nenápadně. Mnozí si toho ani nevšimnou. Je to „hřích“. Slovo „hřích“ je biblický pojem a popisuje stav člověka, který je oddělen od Boha, a jeho špatný způsob života. Takový člověk nejedná podle Božích příkazů a nemá žádný osobní vztah k Ježíši. 

Bůh by chtěl, abychom žili v harmonii s ním a s druhými lidmi. Hřích ale naše soužití a náš vztah k Bohu ničí. 

Náš svět je v mnohém ohledu narušený. Je zde mnoho nenávisti, teroru, válek a mnoho osobního utrpení. Určitým způsobem je tím zasažen každý z nás. 

Stává se, že stojíme před nějakým tíživým problémem a často nevíme, kudy kam. Ten „virus“ nás má plně ve své moci. Lidé se rozhádají, rodiny se rozpadají, státy se dostávají do války. Tím se ale ještě neukazuje maximální působení viru hříchu. Nejtragičtějším důsledkem hříchu je to, že nás odděluje od Boha. Toto oddělení zůstává zachováno po celou věčnost. 

Představte si jen, že byste kvůli koronaviru nemuseli zůstat v karanténě jen dva nebo tři týdny, nýbrž po celý zbytek svého života! To by byla přirozeně hrozná situace. Virus hříchu má ale tak tragické následky, že člověka dostává do „karantény“ nejen na pár týdnů nebo měsíců, nýbrž na celou věčnost. To znamená, že je člo- věk navždy vyloučen z Boží přítomnosti a tím z nebe. Po smrti na něj čeká pobyt na nějakém hrozném místě v odloučenosti od Boha. 

„Epidemie“, nad kterou se dá zvítězit 

Pokud jsou následky, ke kterým virus hříchu vede, tak těžké, jak je potom důležité, abychom znali cestu záchrany! O tu se postaral Bůh sám. On poslal svého Syna, Ježíše Krista, na tento svět, aby nás od toho viru hříchu osvobodil. 

Ježíš zemřel na kříži na Golgotě za hříchy každého jednotlivého člověka. Svým životem zaplatil za následky, které hřích způsobil: Vzal naši vinu na sebe, abychom mohli mít odpuštění. Tím ale není nikdo od své viny osvobozen automaticky. 

Nemocný člověk si musí vzít lék, který mu pomůže. Právě tak musíme přijmout léčebný prostředek, který nám dává k dispozici Bůh. Tento „léčebný prostředek“ je Ježíš Kristus. Přijměte ho! Bible říká: 

„V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Skutky apoštolů 4,12) 

Jak budeme od své viny osvobozeni skrze Ježíše Krista? Nejdříve musíme poznat, že odpuštění své viny potřebujeme. V dalším kroku musíme přijmout Ježíše jako Pána svého života. 

Jak to udělat konkrétně? Obraťte se v jednoduché modlitbě k Ježíši Kristu. Poděkujte mu za to, že za Vaše hříchy na kříži na Golgotě zástupně zemřel. Poproste ho za odpuštění všech svých hříchů a pozvěte ho, aby přišel do Vašeho života. Řekněte mu, že mu chcete patřit a že má od této chvíle řídit Váš život. Svěřte tak svůj život Ježíši Kristu! 

Ježíš Vám pak odpustí všechnu Vaši vinu a učiní Vás Božím dítětem. Tím jste od viru hříchu osvobozen(a) a smíte se těšit z toho, že jednou budete u něho v nebi. Tímto dnem a tímto rozhodnutím pro Vás začíná nový život s Ježíšem Kristem. Začněte nyní pravidelně číst Bibli, abyste ještě lépe poznali Boží vůli, mluvte v modlitbě pravidelně s Bohem a vyhledejte společenství s dalšími lidmi, kteří Ježíše rovněž znají a žijí s ním. 

Musíme mít obavy? Chci Vás povzbudit, abyste počítali s Bohem a abyste svůj život svěřili Ježíši Kristu. Obavy z Covid-19 tak mohou přispět k tomu, že prožijete osvobození od toho nejhoršího „viru“, jaký vůbec je, od hříchu. 

Manfred Röseler

Co se stane pět minut po smrti?  

Cesta bez návratu Kdo byl pošetilec? Kdo mudrc? Kdo žebrák? Kdo císař? V jednom kostele v Jižním Tyrolsku (severní Itálie) položili na nízkou zídku čtyři lidské lebky. Nad nimi visí tabule s nápisem: „Kdo byl pošetilec? Kdo mudrc? Kdo žebrák? Kdo císař?“ Opravdu: Není vidět nic z moci a bohatství císaře. Lebka žebráka může ležet hned vedle, nic ale neukazuje na jeho bídu, jeho hadry a jeho prázdný žaludek. Spíše by se nám chtělo zhotovit jinou tabuli s nápisem: „Ve smrti jsou si všichni rovni!“ V následujícím textu chceme zjistit, zda by to tak bylo oprávněné. Reklamní branže se pokouší zaměřit na určité vrstvy kupujících; tzn. orientuje se na cílovou skupinu. Naproti tomu smrt žádnou specifickou cílovou skupinu nezná, protože jí nikdo neujde. Proto se také tolik lidí otázkou smrti zabývalo: filozofové, básníci, politici, sportovci, herci, analfabeti stejně jako nositelé Nobelovy ceny. Nejintenzivněji to zřejmě dělali staří Egypťané, neboť ti smrti postavili největší pomníky světa, pyramidy v Gíze. Německý básník Emanuel Geibel vyjádřil bilanci všeho tohoto lidského snažení výstižnou větou: „Věčnou hádankou je život; věčnou hádankou zůstává smrt.“ Z řady různých pokusů o vystižení smrti si můžeme vybrat odpověď evoluční teorie: Smrt v pohledu evoluce V myšlenkové stavbě evoluce je smrt zakotvena tak hluboce, že bez ní by vlastně žádný život na zemi nebyl. To je patrné ze čtyřech základních tvrzení evoluce o smrti: 1. Smrt – nezbytný předpoklad evoluce: Německý fyzik Carl Friedrich v. Weizsäcker zdůraznil: „Neboť pokud Cesta bez návratu by jednotlivci nezemřeli, nebylo by žádné evoluce, nebylo by nových jednotlivců s jinými vlastnostmi. Smrt jednotlivců je podmínkou evoluce.“ 2. Smrt – vynález evoluce: Řezenský profesor Widmar Tanner klade ohledně smrti jako biolog oprávněnou existenční otázku: „Jak a proč přichází smrt do našeho světa, když by tu vlastně nemusela vůbec být?“ a odpovídá: „Proces stárnutí a délka života jsou jevy přizpůsobení, které se vyvinuly v průběhu evoluce. Vynález smrti chod evoluce podstatně urychlil.“ Pro něho přináší naprogramovaná smrt stále novou možnost, aby se v evoluci vyzkoušelo něco nového. 3. Smrt – tvůrce života: Jak velice se pohled evoluce liší od biblického učení, je naprosto jasné z toho, že podle učení evoluce je smrt dokonce vyzdvihována jako tvůrce života. V tomto smyslu se vyjadřuje mikrobiolog Reinhard W. Kaplan: „Zabudované stárnutí a umírání je sice pro jednotlivce strastiplné, zejména v případě člověka, je to ale cena za to, že evoluce náš druh vůbec mohla vytvořit.“ 4. Smrt – absolutní konec života: Z pohledu evoluce je život stav hmoty, definovaný pouze v rámci fyziky a chemie (Manfred Eigen, německý biofyzik a chemik, nositel Nobelovy ceny). Vidíme, že nám evoluce nemůže dát žádné uspokojivé vysvětlení toho, o co se u smrti jedná. Při takové redukci skutečnosti na výlučně materiální fenomény nezůstává žádný prostor pro nějaké pokračování života po smrti. Člověk je redukován na biologický stroj, přičemž jeho absolutní konec je ztotožněn se smrtí organismu. V kolotoči evolučního mechanismu slouží smrt k vzestupu dalšího života. Tím má lidský život hodnotu jen jakéhosi příspěvku, který poskytuje evolučnímu procesu. Kdo nám dá správnou odpověď? Kdo by nám mohl dát závaznou odpověď na všechny zásadní otázky o povaze smrti a o tom, co po ní nastane? Musel by být dostatečně kompetentní, a to bude pouze tehdy, pokud by mohl splnit následující čtyři silné předpoklady: 1) Musel by sám smrtí projít! (Potřebujeme informaci z první ruky). 2) Musel by se ze smrti vrátit zpět! (Musí nám podat zprávu na základě své vlastní zkušenosti). 3) Musel by mít moc nad smrtí! (Musí mít autoritu k tomu, o čem mluví). 4) Musel by být absolutně důvěryhodný! (Dá se s jistotou věřit tomu, co říká). Když pátráme ve světových dějinách, kdo může splnit tyto čtyři jedinečné podmínky, potom je zde pouze jeden jediný, a to je Ježíš Kristus: 1) Byl ukřižován a zemřel před branami Jeruzaléma. Jeho nepřátelé chtěli mít jistotu, že je skutečně mrtev, a tak probodli jeho bok kopím, takže vytekla krev (Jan 19,34). Nyni si byli jisti, že tomu tak skutečně je! 2) Předpověděl, že třetího dne vstane z mrtvých. I to se stalo, a toho velikonočního rána byly prvními svědky u hrobu ženy. Anděl jim řekl: „Není zde, byl vzkříšen!“ (Lukáš 24,6). 3) Nový zákon podává zprávu o třech vzkříšeních z mrtvých Ježíšovou mocí: byl to Lazar v Betánii (Jan 11,41-45), chlapec v Naim (Lukáš 7,11-17) a Jairova dcerka (Marek 5,35-43). Nikdo jiný neměl tu moc, aby smrti přikazoval tak jako Ježíš. 4) Pouze jeden chodil po této zemi, který mohl říci: „Já jsem pravda“ (Jan 14,6), a to byl Ježíš. Své výroky mohl osobně potvrzovat přímo před svými nepřáteli, kteří se neustále snažili, aby mu mohli prokázat byť tu nejmenší nepravost. Nyní jsme se dostali na správnou adresu a pronikli tak k samotnému zdroji pravdy. Pravda je pro naši existenci naprosto nezbytná. Kdo by také chtěl svůj život založit na nějakém omylu? Takže teď zjišťujeme: Je zde tento Jeden s potřebnou kompetencí, který nám může dát přesnou informaci. Od něho se dozvídáme, co se stane s každým člověkem bezprostředně po smrti. U Lukáše 16,19-31 nám Ježíš tuto odpověď dává na příkladu dvou lidí, kteří právě zemřeli. Jeden Boha znal, ten druhý žil bez něho. Lazara andělé přenesli k Abrahamovi, a jemu se na tom místě, které Ježíš označuje jako ráj (Lukáš 23,43), vede dobře. Ten druhý, bohatý člověk, se dostane bezprostředně po smrti do pekla, a svoji strašlivou situaci popisuje těmito slovy: „Trápím se v tomto plameni“ (Lukáš 16,24b). Smrt tedy v žádném případě nevyrovnává naši situaci; spíše bychom mohli říci: Pokud existují ohromné rozdíly už na tomto světě, tak se za branou smrti rozevřou do veliké, až nepopsatelně šíře. V čem to spočívá? To si teď podrobně ukážeme. Trojí smrt Podle jednoznačného svědectví Bible povstal tento svět a všechen život přímým Božím stvořitelským aktem. Bylo to hotové a ukončené stvoření, které obdrželo závěrečné Boží posouzení „velmi dobré”. Boží podstatou je láska a milosrdenství, a tak všechny věci stvořil skrze svoji moudrost (Přísloví 8,30), a  skrze Pána Ježíše (Jan 1,10; Koloským 1,16). Také ve stvoření zůstal věrný podstatě své povahy – mírnosti, milosrdenství a lásce. To je něco úplně jiného než strategie evoluce, která je poznamenaná utrpením a slzami, ukrutností a smrtí. Kdo Boha považuje za původce evoluce, tj. podsouvá mu ji jako metodu stvoření, obrací Boží podstatu do jejího protikladu. Proto je také myšlenka Bohem řízené evoluce (tzv. teistická evoluce) zcela neudržitelná. Odkud ale smrt pochází, když není faktorem evoluce ani neodpovídá Boží povaze? Jedno je jisté: Smrt je všeobecná. Všichni lidé zemřou: od malých dětí po starce, morálně slušní lidé právě tak jako zloději a lupiči, věřící stejně jako nevěřící. Pro tak všeobecné a plošně působící důsledky musí být také nějaká všeobecná příčina. Bible označuje smrt jako důsledek hříchu člověka. Přes Boží varování (1. Mojžíšova 2,17) člověk darovanou svobodu zneužil a upadl tím do hříchu. Od té chvíle začal působit zákon hříchu: „Mzdou hříchu je smrt“ (Římanům 6,23). Člověk se dostal na linii smrti, která je na grafice označena černou čarou. Obrazně to můžeme označit jako vlak smrti. Od Adama, který je zodpovědný za to, že smrt do tohoto stvoření vstoupila (1. Korintským 15,22a), se nyní celé lidstvo nachází na této hrozné cestě: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili“ (Římanům 5,12). Před pádem do hříchu byla tedy smrt v celém stvoření neznámá. Když Bible mluví o smrti, tak tím v žádném případě nemyslí konec existence. Biblická definice smrti znamená „být oddělen od...“ Protože pád do hříchu znamená trojí smrt (viz grafiku), je zde i trojí skutečnost oddělení: 1. Duchovní smrt: V okamžiku pádu do hříchu propadl člověk „duchovní smrti“, tj. byl oddělen od obecenství s Bohem. V tomto stavu žijí i dnes všichni lidé, kteří nevěří ve svého Stvořitele. Žijí svůj sobecký život a poddávají se žádostem a vábení hříchu. Svůj život vedou takovým způsobem, jakoby Bůh vůbec neexistoval. Nemají žádný osobní vztah k Ježíši Kristu a poselství Bible odmítají. V Božích očích jsou duchovně mrtví, i když tělesně mohou být živí až příliš. 2. Tělesná smrt: Jako druhý důsledek přichází tělesná smrt: „...dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat“ (1. Mojžíšova 3,19). V důsledku pádu do hříchu je celé stvoření poddáno zániku. 3. Věčná smrt: Konečnou stanicí linie smrti je věčná smrt. Tím ale existence člověka není vymazána (Lukáš 16,19-31). Je to situace konečného oddělení člověka od Boha. Boží hněv nad ním zůstává, neboť „jediné provinění – Adama – přineslo odsouzení všem“ (Římanům 5,18). Ježíš to místo záhuby popisuje jako peklo; všeobecně se jedná o existenci na hrozném místě: oheň je tam „neuhasitelný“ (Marek 9,43 & 45) a „věčný“ (Matouš 25,41), je tam „pláč a skřípění zubů“ (Lukáš 13,28). Je to pochmurné místo, „kde jejich červ neumírá a oheň nehasne“ (Marek 9,48). Je to místo „věčné záhuby“ (2. Tesalonickým 1,9). Jak Bůh vidí naši zaslouženou cestu do záhuby? Z důvodu svého ohromného milosrdenství a lásky k nám poslal Bůh svého Syna na kříž, aby tím zajistil jedinečnou záchranu. Ježíšovo slovo „Je dokonáno!“ obrazně vyjádřilo, že je připraven vlak života. Bůh jasně vyjádřil svoji vůli (např. 1. Timoteovi 2,4), abychom byli zachráněni před věčným peklem – nebo obrazně řečeno – abychom vystoupili z pádícího vlaku smrti. Pozval nás, abychom vstoupili úzkými dveřmi, které vedou do nebe (Matouš 7,13a+14). Podle svědectví Bible je Ježíš těmi jedinými dveřmi a tím i jedinou cestou k záchraně. Pokud nastoupíme do vlaku života, dostaneme se k věčnému životu. Přestup z jednoho vlaku do druhého nastává tím, že se obrátíme k Ježíši, vyznáme mu svůj starý hříšný ži- vot, poprosíme ho o odpuštění a přijmeme záchranu. To z nás v Božích očích učiní nové stvoření. Dar odpuštění smí přijmout každý osobně, pokud to jen chce. Co je nám z milosti darováno, mělo pro Boha nezměrně vysokou cenu – oběť Jeho Syna. Kdo tuto Boží nabídku přijme, dostává se k rozhodujícímu zlomu, který vede k věčnému životu (Jan 5,24). Tato šance je pro člověka otevřena jen v etapě jeho pozemského života. { věčný ŽIVOT člověk se stává naším otcem věčná SMRT pád do hříchu duchovní SMRT pozemský život linie smrti od Adama přirozené narození Bůh se stává naším Otcem Rozhodnutí volby, které nám Bůh předkládá 5. Mojžišova 30:19; Jeremiáš 21:8 „Smrt však vládla od Adama“ (Římanům 5:14)    tělesná SMRT věčná existence znovuzrození Cesta k životu Po jedné přednášce přišel k rozhovoru jeden mladý muž. Zeptal jsem se ho: „Tak kde jsi?“ Stručně odpověděl: „Stojím na nádraží!“ Poznal to jasně: Vlak smrti je třeba co nejrychleji opustit! Jeho otázka zněla: „Jak teď mohu přestoupit do vlaku života?“ Nechal si ten vlak ukázat a jel potom radostně směrem k tomu nejlepšímu cíli. Bůh není jen Bohem hněvu nad naším hříchem, nýbrž je také Bohem lásky vůči hříšníkovi. Pokud dnes nastoupíme do vlaku života, tak máme objednaný pobyt na krásném místě, v nebi, o kterém se v 1. Korintským 2,9 píše: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Zvolíme si život nebo smrt, nebe nebo peklo? Rozhodnutí, kterou cestou se vydáme, nechal Bůh na nás jako na svobodných bytostech: „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život“ (5. Mojžíšova 30,19). I z toho tak vidíme zcela zřetelně, že Boží vůle je jednoznačně obrácena k životu. Z grafiky můžeme odvodit jednoduchý stav věci: „Pokud ses narodil jen jednou (přirozené narození), potom zemřeš dvakrát (nejdříve tělesná smrt, potom věčná smrt); ale pokud ses narodil dvakrát (přirozené narození, nové stvoření v Kristu), zemřeš jen jednou (tělesná smrt)!“ Víra v Božího Syna osvobozuje od záhubného soudu a přináší jistotu věčného života: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (Jan 5,24). Pokud uvážíme dosah každého rozhodnutí víry, tak je jasné, jaké tragické důsledky má evoluční idea a její učení o smrti na její stoupence. Zahaluje nebezpečí věčné smrti a vede k tomu, že lidé propás- Co se stane pět minut po smrti? Cesta bez návratu nou nabídku záchrany. Ježíš ale přišel proto, aby nás před touto propastí, před peklem, zachránil. Obraťte se tedy v modlitbě k Bohu. Tímto způsobem můžete ještě dnes opustit vlak smrti a nastoupit do vlaku života. Tuto zásadní změnu života můžete začít následující modlitbou: „Pane Ježíši Kriste, poznal jsem svoji osudovou situaci. Způsob mého života se v žádném případě neshoduje s Tvým Slovem. Teď ale vím: Sedím ve špatném vlaku. Toho se opravdu hrozím a velmi Tě prosím o pomoc. Odpusť mi moji vinu, které velmi lituji, a změň múj život. Chci číst Tvé Slovo a podle něho se řídit. S Tvou pomocí chci teď nastoupit do vlaku života a zůstat stále s Tebou. Přijímám Tě teď do svého života. Buď mým Pánem a dej mi vůli a sílu, abych Tě následoval. Děkuji Ti z celého srdce, že jsi mne osvobodil od mých hříchů a že teď mohu být Tvým dítětem. Amen.“ Emeritní ředitel a profesor Dr.-Ing. Werner Gitt Název originálu: Reise ohne Rückkehr Webová stránka autora: www.wernergitt.de Překlad z němčiny: Josef Potoček, Vladimír Kšíkal Obrázek na titulní straně: Elise Christianová Publisher: Bruderhand-Medien, Am Hofe 2, D-29342 Wienhausen E-Mail: ; Homepage: bruderhand.de Nr. 127-2 – Tschechisch/Czech – 1st edition 2016 

Touha jednoho KAMIOŇÁKA

Již od dětství jsem měl stále jeden velký sen: chtěl jsem se stát řidičem kamionu a mít volnost. Protože jsem mohl získat řidičák na kamion až ve 21 letech, nastoupil jsem po základní škole do učení jako automechanik. V této době jsem poznal způsob života, který se úplně odlišoval od mé předchozí křesťanské výchovy. 

Přestal jsem chodit na biblické vyučování v církvi a nechtěl jsem mít také nic společného s Ježíšem. Až do té doby hrála v mém životě křesťanská výchova ze strany rodičů důležitou roli, avšak teď se hospoda, alkohol, cigarety, proklínání a nadávky staly nezbytnou součástí mého života a rychle jsem si na to zvykl. Rodiče se s tím nechtěli smířit. Abych jim jasně naznačil, že s Ježíšem už nechci mít nic společného, udělal jsem následující věc: roztrhal jsem svou Bibli a dal jsem ji do prádelníku. Když tam pak rodiče tu Bibli našli, samozřejmě je to moc bolelo, ale to bylo přesně to, co jsem zamýšlel. 

Nebezpečné situace 

Konečně mi bylo 21 let, udělal jsem si řidičák na náklaďák a hned jsem si našel zaměstnání jako řidič. Rychle jsem ale poznal, že svoboda a volnost, o které jsem vždycky snil, není tou pravou svobodou. Spousta hodin na silnici a stálý stres kvůli dodržování termínů mne brzo přivedly až na pokraj sil. Na jedné straně byla ta práce pěkná, na druhé straně byla ovšem pěkně namáhavá. 

Kvůli únavě jsem se mnohokrát dostal do velice nebezpečných situací. V jednom městě jsem v 5 hodin ráno chytil zelenou vlnu na semaforech a přitom jsem pro únavu usnul za volantem, náhle mne však probudil záblesk kamery radaru na křižovatce, kde byla na semaforu červená. Vůbec jsem totiž nevěděl, že jsem dorazil na křižovatku, kde už byla červená. Když mi pak vyměřili pokutu, kterou jsem později obdržel, ukázalo se, že když jsem tam dorazil a byl vyfocen, tak červená svítila na semaforu již dlouhých 18 vteřin. Co se všechno mohlo stát? Náklaďák jsem měl naložený chemikáliemi, nebezpečnými žíravinami. Dnes jsem moc rád, že na tom semaforu ta kamera byla. Pokud ne, tak už bych tady možná dnes nebyl. 

Byly i další situace, ze kterých jsem se dostal s odřenýma ušima a jen tak tak jsem vyvázl živ. V takových chvilkách jsem si kladl otázku: „Pokud má Bible pravdu a existuje nějaký život po smrti, kde pak já strávím tu věčnost?“ 

Ti mají něco, co mně chybí 

Po třech letech v dálkové dopravě jsem nasbíral hodně bodů a pokut. Na pokutách jsem zaplatil spoustu tisíc a dvakrát jsem musel na nějakou dobu vrátit řidičák. Kvůli těm nasbíraným bodům jsem se rozhodl, že odejdu z dálkové dopravy a vyměním to za rozvoz v okolí bydliště. 

Teď jsem byl konečně každý večer doma a mohl jsem vyrazit do hospody. Jeden můj přítel, který na tom nebyl zrovna nejlépe, se mne ptal, jestli bych s ním nechtěl jít na nějakou bohoslužbu. To viděl jako poslední šanci při hledání nějakého smyslu svého života. Šel jsem s ním, abych mu prokázal laskavost. Když jsem tedy jednoho nedělního rána přišel na bohoslužbu, zcela vědomě jsem prožil to, že ti lidé mají něco, co mně chybí. Panovala tam atmosféra takové lásky a přátelství, po které jsem nevědomky toužil. 

Od nynějška jsem během týdne po večerech chodil do hospody, ale v neděli ráno – kdy jsem jinak už dopoledne zaskočil s kamarády na skleničku – mne to táhlo na tyto bohoslužby. Moje přítelkyně (která je dnes mou manželkou) se mne ptala, jestli chci být najednou zbožný. Řekl jsem jí: „Hele, ti lidé mají něco, co my nemáme“. Byla pak docela zvědavá a v neděli šla na bohoslužbu se mnou. A tak jsme po několik měsíců navštěvovali ten křesťanský sbor. 

Všechno nové 

Prostřednictvím Božího slova, které tam bylo kázáno, jsme poznali, že takoví, jako jsme tenkrát byli, nemůžeme před Bohem obstát. Věděli jsme, že náš život zdaleka neodpovídá jeho měřítkům. Bible ale učí o  tom, že existuje možnost, jak obstát před Bohem. Ježíš Kristus o sobě řekl, že právě on je cestou k Bohu. V Bibli, u Jana 14,6 to vyjádřil takto: „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. ...“ 

Jednou v sobotu večer jsme o tom s přítelkyní dlouze hovořili. Oba jsme se rozhodli, že bychom chtěli jít touto cestou s Ježíšem. Tohle rozhodnutí jsme utvrdili v modlitbě. I když si ta slova do detailu nepamatuji, modlili jsme se asi takhle: 

„Pane Ježíši, děkuji Ti, že Ty jsi ta cesta, pravda a  život. Poznal jsem, že takový jaký jsem, nemohu před Tebou obstát. Nesu Ti všechny moje viny a prosím Tě o odpuštění mých hříchů. Přijímám Tě nyní do svého života a prosím, aby Tys mne přijal jako své dítě. Vezmi na sebe vedení mého dalšího života.“ 

Krátce po svém obrácení jsem šel ještě párkrát do hospody, protože jsem si myslel, že na tom nic není. Ale poté, co jsem to s pitím asi třikrát přehnal, mi bylo jasné, že toto není pro mne ta správná cesta. 

Zvláštním problémem pro mne bylo nadávání a proklínání, na které jsem si zvykl. Po svém obrácení jsem tím dost trpěl. Chtěl jsem od toho být osvobozen. Nešlo to ale ze dne na den. Někteří lidé z církve se za mne modlili, abych nad tím zvítězil a Bůh tyto modlitby vyslyšel. 

Pár týdnů po našem obrácení jsme se po intenzivních modlitbách s přítelkyní vzali. Právě pro tuto cestu jsem chtěl mít jistotu, že si beru za manželku ženu, kterou pro mne Bůh vyhlédl. Prostřednictvím jednoho staršího muže z našeho sboru mi Ježíš dal jasnou odpověď. 

I dnes jsou v mém životě mnohá rozcestí, kde skutečně ještě tápu. Ale Ježíš mi v pravý čas ukazuje cestu, kterou pro mne připravil. Každopádně to vždy není právě ta cesta, kterou bych si já sám zvolil nebo které bych sám úplně rozuměl, ale i tady v tom se chci plně spolehnout na Ježíše. 

Dnes smím spolupracovat ve sboru, kde jsem přišel k víře. Mnoho věcí v mém životě se změnilo. To nejkrásnější na tom ale je, že nyní vím, že mi Ježíš odpustil všechna moje provinění. Mám ve svém srdci Boží pokoj a jistotu, že jednou budu u něho. 

On po tobě touží 

Rozhodnutí, které jsme tenkrát učinili, nazývá Bible „obrácením“ (viz Skutky apoštolů 3,19). Obrácení je odklon, odvrácení od života bez Ježíše a přiklonění se k životu s Ježíšem. Toto je rozhodnutí, které se odehrává v lidském srdci a stvrzuje se modlitbou. Jako odpověď pak Bůh lidem daruje nový život. Bible označuje tento dar nového života jako „znovuzrození“ (Jan 3,3). Moje přítelkyně a já jsme to prožili, že Ježíš nově proměnil náš život. 

Milý čtenáři, pokud také toužíš po novém začátku ve svém životě, tak tě zvu také k tomu, aby ses obrátil v  modlitbě k Ježíši. Můžeš se modlit podobně, jak jsem to právě popsal já. Ježíš Kristus je s tebou, i když ho nevidíš. Slyší tě, do detailu tě zná. Má tě rád a usiluje o tvou společnost. Chce, abys k němu přišel. V tvém životě není nic, o čem by nevěděl a tím nejlepším je toto: chce ti odpustit všechny tvoje viny a darovat ti nový život! 

Pokud se předcházející modlitba stala i tvou modlitbou, tak i ty jsi obdržel od Ježíše nový život. V duchovním ohledu jsi nyní jako takové malé dítě, které musí ještě vyrůst. Potěší nás, když o tobě uslyšíme a rádi ti pošleme bezplatně nějakou užitečnou literaturu, která ti usnadní orientaci na tvé nové cestě s Ježíšem. Nyní je pro tebe důležité, abys četl pravidelně Bibli a dostal se do kontaktu s nějakými jinými křesťany. I  v tom jsme ochotni pomoci, nalézt nějaké církevní společenství v blízkosti tvého bydliště. 

Steffen Becker  

Sedm věcí, které by každý měl vědět: 

Prosím, udělej si chvilku času na podrobné přečtení těchto důležitých bodů a také těchto míst v Bibli. Bible nám dává odpověď na zásadní otázky našeho života.  

1. Každý člověk je na základě svého hříchu oddělen od Boha! „Hle – ruka Hospodinova není krátká, aby zachraňovat nemohla, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel! Vaše viny jsou však překážka mezi vámi a vaším Bohem, vaše hříchy vám skryly jeho tvář,aby neslyšel.“ – Izaiáš 59,1-2  

2. Na ty, kteří nevěří v Ježíše, čeká po smrti soud a věčné zavržení. „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud.“ – Židům 9,27  

3. Na ty, kteří věří v Ježíše, čeká po smrti nebe a věčné společenství s Bohem! „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ – Jan 3,16  

4. Nikdo se nemůže dostat do nebe na základě svých dobrých skutků a příkladným životem! „Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.“ – Efeským 2,8-9  

5. Ježíš Kristus zemřel na kříži na Golgatě zástupným způsobem za naše hříchy! „Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“ – Římanům 5,8  

6. Ten, kdo by chtěl být zachráněn, se musí obrátit a přijmout Ježíše do svého života! „Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno.“ – Jan 1,12  

7. Každý, kdo přijme Ježíše, obdrží skrze znovuzrození od Boha nový život! „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové!“ – 2. Korintským 5,17 

Již od svého dětství měl Steffen svůj sen – stát se řidičem kamionu. Chtěl být volný a svobodný. Ovšem spousta hodin na silnicích, stálý tlak kvůli termínům a některé nebezpečné situace ho dovedly až na pokraj jeho možností. Ale potom jednoho nedělního rána potkal lidi, kteří přispěli k rozhodující změně v jeho životě. 

A přece existuje – náš Bůh! 

Mnoho lidí se snaží téma „Bůh“ nějak zaonačit. Tím se ale nic nevyřeší, protože se z toho koneckonců nedá vyvlíknout. Ateisté v Londýně chtěli na červených dvoupatrových autobusech umístit slogan: „Bůh neexistuje“. To ale ztroskotalo na anglickém zákoně o reklamě, podle něhož se agitace může vztahovat pouze na něco, co je doložitelné konkrétními fakty. Žádný z agitátorů ale nemohl prokázat, že Bůh neexistuje. Proto pozměnili svůj slogan na znění: „Bůh [pravděpodobně] neexistuje“. Takové prohlášení ovšem logicky obsahuje i pravděpodobnost, že Bůh existuje. To mnohé lidi přivedlo k zamyšlení nad otázkou Boží existence. Stejná agitační kampaň ateistů v Německu nebyla na veřejných autobusech nejdříve vůbec povolena. Proto se agitátoři rozhodli, že pošlou na cestu po Německu vlastní autobus. Německý slogan byl ve srovnání s anglickým ještě zesílen: „Bůh [s pravděpodobností blížící se jistotě] neexistuje.“ Jako přemýšliví lidé se ale ptáme: „Proč ateisté vytáhli do boje proti něčemu, co přece podle jejich mínění vůbec neexistuje?“ Skutečnost je, že nelze dokázat, že Bůh neexistuje. Ale zeptejme se opačně. Dala by se jeho existence nějak potvrdit? Pokud by to možné bylo, tak jsou ateistické šiky na omylu. A kdyby by se navíc dalo doložit, že Bůh Bible je skutečný, pak půjdou ateisté do pekla. V Bibli se totiž píše: „jim je navěky připravena nejčernější tma“ (Juda 13b). Ateisté si nemohli vsadit s vyšším rizikem prohry. A přece existuje – náš Bůh! Prokažme existenci Boha pomocí dvou nových důkazů. Formulace v Římanům 1,21 „Ačkoli poznali Boha“ je velmi silný výrok, který nám dává na vědomí, že se Bůh zjevil každému člověku: Jednak skrze Bibli a také v přírodě a vesmíru. Stvoření je dílo Božích rukou a přemýšliví lidé si ze zázraků stvoření mají odvodit existenci Stvořitele. Ačkoli důkazy Boha nevedou přímo k víře, mají přece jen důležitou funkci: Protiřečí ateismu a jsou vhodné k tomu, aby narušily nebo přímo odstranily mnohé překážky víry. Starší důkazy Boha pocházejí např. od Aristotela, Anselma z Canterbury a Tomáše Akvinského. Nyní uvedeme dva důkazy, které byly formulovány teprve v posledních letech autorem tohoto letáku. Jeden důkaz je z oblasti přírodních zákonů týkajících se informace a druhý důkaz je prorocko-matematický. Důkaz o Bohu pomocí přírodních zákonů o informaci Na základě těchto zákonů víme, že obrovské množství informací v buňkách živých organismů lze vysvětlit jen tak, že za vším stojí inteligentní původce. Na počátku byl Bůh, který je nekonečně inteligentní. Na rozdíl od historických důkazů Boha, které jsou v zásadě filozofické povahy, máme zde pro existenci Boha poprvé důkaz z oblasti přírodních zákonů. Na Kanta, který žil před 200 lety a který je považován za největšího odpůrce důkazů o Bohu, se nikdo nemůže v žádném případě odvolávat. V jeho době lidé neměli ani zlomek dnešních vědeckých poznatků o přírodě. Podrobnosti k tomuto důkazu jsou uvedeny v mé knize Na počátku byla informace [1]. „Prorocko-matematický důkaz o Bohu“ Bible obsahuje přes 3000 prorockých výpovědí, které se už vyplnily. Jako dobře doložitelný příklad můžeme uvést rozptýlení lidu Izraele, které Bůh ohlásil v 5. Mojžíšově 28,64-65. Dále pak předpovězení návratu Izraelců do zaslíbené země, vyslovené prorokem Jeremiášem 16,14-15. K návratu došlo po téměř 2000 letech po zřízení státu Izrael v roce 1948. Takovou kvalitu spolehlivosti a věrohodnosti nevykazuje žádná jiná kniha světových dějin. Biblické výpovědi jsou jedinečným měřítkem ke zkoumání pravdy. Je možné, aby se pisatelům Bible mohlo podařit tisíce přesných předpovědí? Bible vznikala po dobu 1500 let, jednotliví autoři psali nezávisle na sobě. Splnila se jejich proroctví jen náhodou anebo to bylo tím, že autorem Bible je Bůh. Ten ve své vševědoucnosti může vyslovit proroctví, která se v průběhu dějin skutečně naplní a prokáží se jako pravdivá. Pro lepší představu, co to znamená, si to znázorníme pomocí následujícího modelu: Představme si neobyčejně velké mraveniště, kde jsou všichni mravenci černí a mezi nimi je jeden mravenec červený. Situace je následující: Čím větší mraveniště bude, tím menší je pravděpodobnost, že se nám podaří náhodně (např. se zavázanýma očima) napoprvé vytáhnout červeného mravence. Otázka tedy zní: Při jakém počtu černých mravenců je pravděpodobnost, že náhodně vyjmeme červeného mravence, stejně velká jako pravděpodobnost, že se náhodně splní všech 3268 proroctví? Začneme jednoduchým odhadem: Bude stačit koupací vana plná mravenců? Nebo je třeba nahradit vodu Bodamského jezera mravenci? Bude potřeba tolik mravenců, že by jimi bylo potřeba naplnit objem zeměkoule? Výpočet ukazuje, že je to stále příliš málo. A co naplnit mravenci celý nepředstavitelně velký vesmír? Nebo snad dva či tři naše vesmíry? Je to stále ještě málo! Má jich snad být sto (10 na druhou) či tisíc (10 na třetí)? Matematický výpočet přesáhne veškeré naše představy a určí potřebný počet vesmírů, kterých by muselo být neskutečných 10 na 896. Co takový nesmírný počet - tedy jednička následovaná 896 nulami - vesmírů po okraj naplněných mravenci vyjadřuje? Znamená to, že je zcela nemožné, aby se 3268 proroctví splnilo pouhou náhodou. Pravděpodobnost jejich naplnění je prakticky nulová stejně jako náhodné nalezení červeného mravence v nepředstavitelně velkém prostoru naplněném černými mravenci. Číselné výsledky matematického výpočtu rostou do tak gigantických a astronomických hodnot, že to naše myšlení a představivost přesahuje. My nejsme schopni tuhle skutečnost přiměřeně vyhodnotit. Podrobný postup výpočtu je uveden v mé knize Tak je psáno [2]. Tento udivující výsledek se dá krátce shrnout takto: Pomocí „prorocko-matematického důkazu Boha“ je možné dokázat existenci vševědoucího a všemohoucího Boha, který je totožný s Bohem Bible. Z toho plynou tři významné důsledky: 1. Bible je od Boha a je pravdivá Žádný člověk není schopen formulovat proroctví, která se pak také dokonale vyplní. Pravým autorem Bible je ale vševědoucí a všemohoucí Bůh (2.Timoteovi 3,16). Bůh je pravda, a proto je celá Bible pravdivá. Ježíš se modlí k Otci: „Tvé slovo je pravda“ (Jan 17,17) a Pavel vyznává: „Věřím všemu, co je napsáno“ (Skutky 24,14). On důvěřoval Bohu i bez „prorocko-matematického důkazu“. 2. Není žádný jiný Bůh než Bůh Bible Žádný z důkazů Boha, které vznikly v minulosti, nepotvrzuje jednoho určitého Boha. Všechny jsou formulovány tak všeobecně, že je může s úspěchem použít každé náboženství. Naproti tomu „prorocko- -matematický důkaz“ poukazuje jednoznačně na Boha Bible a na jeho Syna Ježíše Krista. Důkaz tohoto druhu nelze aplikovat na žádného boha jiného náboženství. Bible výstižně podotýká, že lidé ve svých náboženstvích vytvořili mnoho tak zvaných bohů: „I  když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jako že je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho“ (1. Korintským 8, 5-6). V Žalmu 96,5 Bible zavrhuje všechny bohy v náboženstvích lidí: „Všichni bohové národů jsou modly.“ Sloužit modlám není vůbec neutrální záležitost. V biblickém záznamu o pokušení (Matouš 4,8-10) požadoval ďábel, aby ho Ježíš uctíval. Ten ho ale umlčel Božím slovem: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat“ (Matouš 4,10). Podle svědectví Nového zákona člověk při modloslužbě uctívá zlé duchy, tj. démony (1.Korintským 10,20). Tím dochází k uctívání ďábla, které Ježíš tak vehementně zakázal. Modloslužba je hřích, který patří k těm, co člověka vylučují z Božího království (1.Korintským 6,9 nn; Galatským 5,20-21; Zjevení 21,8; 22,15). 3. Ateismus je vyvrácen Ateismus je možné vyvrátit dvojím způsobem – pomocí přírodních zákonů o informaci a prorocko-matematickým důkazem Boha. Bible hodnotí ateistické myšlení v Žalmu 14,1: „Bloud si v srdci říká: ´Bůh tu není´.“ Dále čteme: „Svévolníkovi se (na věčnosti) dobře nepovede“ (Kazatel 8,13). Ateisté nejen že bojují ztracený boj, ale navíc se nacházejí na cestě do věčného zahynutí: „Kdo však neuvěří (v Pána Ježíše), bude odsouzen“ (Marek 16,16). Záchrana je možná Tento leták nechce nikoho obžalovat kvůli jeho dosavadní cestě – smilníky ani podvodníky, stoupence různých náboženství ani misionáře ateismu. Jde nám spíše o to, abychom všechny čtenáře upozornili na cestu do zahynutí a oslovili je s pozváním: V tomto životě je pro každého hříšníka ještě možnost obráce- ní. Dalekosáhlý důsledek evangelia je jasně vyjádřen apoštolem Janem 3,17-18: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna (Ježíše) na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Protože Bůh vložil do našeho srdce věčnost (Kazatel 3,11), nemůžeme v žádné věci našeho pozemského života najít skutečné naplnění. Jsme stvořeni pro věčnost, a proto také nebude naše existence nikdy zničena. Za branou smrti jsou jen dvě místa pobytu – nebe nebo peklo. To první je nevýslovně nádherné, to druhé je nepředstavitelně hrozné. Božím přáním je, aby nás měl jednou v nebi. K tomu potřebujeme Pána Ježíše. On nám otevírá dveře do nebe, protože nás osvobozuje od naší viny a daruje nám novou životní perspektivu. Pokud máte být zachráněni a dostat se do nebe, musíte se od dosavadní cesty bez Ježíše odvrátit a přijmout Ježíše do svého života. Tento životní obrat můžete udělat v modlitbě, která může znít takto: „Pane Ježíši, znám nyní Tvé jméno. Ale dosud jsem žil tak, jako bys vůbec nebyl. Teď jsem poznal, kdo jsi, a proto se k Tobě poprvé obracím v modlitbě. Teď také vím, že existuje nebe a peklo. A tak mne zachraň před peklem, kde bych skončil pro všechny své viny, především nevíru. Přeji si, abych byl jednou po celou věčnost u Tebe v nebi. Vím, že se do nebe nemohu dostat pro své vlastní zásluhy, nýbrž pouze vírou v Tebe. Protože mne miluješ, zemřel jsi za mne na kříži, vzal jsi na sebe mé viny a za má přestoupení jsi zaplatil. Děkuji Ti za to. Vidíš všechny mé viny už od mého dětství. Znáš každý hřích mého života – víš všechno, čeho jsem si vědom a co jsem už dávno zapomněl. Ty o mně víš všechno, protože mě dokonale znáš. Znáš každé hnutí mého srdce, ať je to radost nebo smutek, potěšení či sklíčenost. Před Tebou jsem jako otevřená kniha. Takový, jaký jsem a jak jsem dosud žil, nemohu před Tebou a před živým Bohem obstát. A proto bych do nebe nemohl přijít. Proto Tě prosím, odpusť mi všechny moje viny. Svých hříchů z hloubi duše upřímně lituji. Prosím Tě, pomoz mi, abych odložil všechno, co v Tvých očích není správné. Daruj mi nový život, jakému bys mohl požehnat. Otevři mi přístup k Tvému Slovu. Pomoz mi, abych rozuměl, co mi v Bibli chceš říct. Abych ve Tvém Slově nalezl novou sílu a životní radost. Staň se od této chvíle mým Pánem, kterému mohu patřit a kterého budu následovat. Dej mi k tomu poslušné srdce. Ukaž mi prosím cestu, po které mám teď jít. Děkuji Ti, že mne vyslyšíš. Věřím Tvému zaslíbení, že kdo se Ti odevzdá, stane se Božím dítětem a jednou bude navždy u Tebe v nebi. Těším se z té veliké výsady, že mohu být v každé situaci na Tvé straně. Prosím Tě, pomoz mi nalézt lidi, kteří v Tebe osobně věří. Pomoz mi nalézt biblicky orientované společenství, kde bych mohl pravidelně slyšet Tvé Slovo. Amen.“ Emeritní ředitel a profesor Dr.-Ing. Werner Gitt Název originálu: ... und er existiert doch! Webová stránka autora: www.wernergitt.de Překlad z němčiny: ing. Josef Potoček, ing. Zdeněk Karásek Publisher: Bruderhand-Medien Am Hofe 2; 29342 Wienhausen, Germany Tel.: +49 (0) 5149 9891-0, Fax: -19 Homepage: bruderhand.de, E-Mail: Nr. 125-2 – Tschechisch/Czech – 2nd edition 2020 [1] Werner Gitt, Am Anfang war die Information (Na počátku byla informace), Hänssler-Verlag, Holzgerlingen, 3. přepracované a rozšířené vydání 2002. [2] Werner Gitt, So steht´s geschrieben, Christliche Literatur-Verbreitung, 7. rozšířené a přepracované vydání 2008. Tak je psáno, české vydání 2004, A-ALEF Ostrava, ISBN 80-86509-15-X). 

Kdo je STVOŘITEL? 

Pozorovatelný svět 

Pohled do říše živočichů nám odhaluje nadmíru složité systémy. Živé organismy jsou sestrojeny se zjevným záměrem a cílem. Např. velryba vorvaň je zkonstruována tak, že se může po nádechu ponořit do hloubky 3000 metrů a při následném vynoření nezahyne na dekompresní nemoc. Strakapoud tluče zobákem mocnými údery do stromu, aniž si přitom přivodí otřes mozku. 

Na plné funkceschopnosti orgánů (např. srdce, jater, ledvin) závisí ve většině případů život. Orgány, které by byly ve vývoji nebo by byly hotové jen napůl, jsou bezcenné. Kdo zde uvažuje ve smyslu darwinismu, musí vědět: Evoluce nevyvíjí podle plánu a nepracuje se záměrem sestrojit v průběhu času plně funkční orgány. 

Mnozí stěhovaví ptáci jsou vybaveni autopilotem, který ptáky, nezávisle na povětrnosti či na denní a noční době, s jistotou přivede k cíli. Kulík zlatý např. létá z Aljašky na Havaj, aby tam přezimoval. Spotřeba energie daná 70 gramy tuku je pro let dlouhý 4500 km přesně vykalkulována. Kulík je dokonce vybaven 6,8 gramy tuku navíc pro případ protivětru. 

Hlavonožec nautilus (= loděnka) obydluje jen vnější konec zavinuté vápenaté schránky, přičemž její vnitřní prostor je rozdělen na komůrky a slouží jako hydrostatický orgán. Komůrky se v závislosti na hloubce ponoru plní plynem, takže je vždy dosaženo stavu vznášení. Proti tomu působí naše moderní ponorky nemotorně a těžkopádně. Nautilus se normálně zdržuje v hloubce asi 400 metrů, v noci však stoupá do hloubky pouze 100 metrů. 

Některé mikroskopicky malé bakterie mají zabudované protony poháněné elektromotory, které mohou běžet podle Kdo je Stvořitel? potřeby vpřed i vzad. Na nepředstavitelně malém prostoru, doslova jen šesti miliardtin krychlového milimetru, má bakterie „coli“ šest takových motorů, vlastní elektrárnu pro výrobu proudu, počítačový systém a značný počet chemických továren. 

Živá buňka je vytvořena o desítky řádů složitěji a důmyslněji, než nejsložitější stroje zkonstruované lidmi. Probíhají v ní současně tisíce regulovaných a časově vzájemně sladěných chemických procesů. 

V molekule DNA živé buňky nacházíme nejvyšší známou hustotu informací. Kolik knih kapesního formátu by bylo možné umístit pomocí této paměťové technologie do špendlíkové hlavičky, kdyby sestávala pouze z materiálu DNA? Vešlo by se tam 15 bilionů knih! Položeny jedna na druhou by vytvořily věž vysokou 200 milionů kilometrů, tj. vzdálenost ze Země na Měsíc (= 384 000 kilometrů) vynásobená 500-krát. 

V našem vesmíru se nachází asi 1025 hvězd. Na jejich sečtení délka lidského života nestačí. Kdyby byl nasazen velice rychlý počítač, který provádí deset miliard početních operací za vteřinu, tak by k sečtení všech hvězd ve vesmíru potřeboval 30 milionů let. 

Při zvážení těchto několika příkladů napadne každého myslícího člověka otázka po původu všech těchto geniálních konceptů. Evoluce přijímaná mnoha současníky nedává uspokojivou odpověď. V evoluci je všechno založené výlučně na hmotě - včetně nesmírného množství informací v buňkách, včetně duše a vědomí. Přírodní zákony o informaci ale definují, že informace je nehmotná. Proto vždy potřebuje inteligentní zdroj, tedy původce vybaveného vůlí. V díle stvoření je zjevná fenomenální inteligence a bezmezná moudrost. Učinit tedy závěr, že zázraky stvoření jsou dílem Stvořitele, je logické a rozumné. 

Kde nalezneme závaznou odpověď? 

V rámci přírodních věd je možné zkoumat realitu prostoru a času různými metodami měření a vážení. Takto se zabýváme stvořením jen ve smyslu „CO?“, nikoli však „ODKUD?“ Odpověď na druhou otázku leží mimo všechnu lidskou snahu a může ji proto poskytnout pouze původce samotný. Jak se tedy Stvořitel zjevil? V Bibli, v koránu nebo v jiné knize světových dějin? Všechna náboženství nemohou být pravdivá, neboť poskytují podstatně rozdílné a vzájemně si odporující výpovědi. Buď jsou tedy všechna falešná nebo je pravdivé jen jedno. Důležitým kritériem, jak prověřit věrohodnost, jsou naplněná proroctví. Bible je jedinou knihou, jejíž dlouho dopředu vyslovená proroctví a to v 3268 případech se v pozdější době skutečně naplnila. Žádná jiná kniha na světě se nemůže osvědčit tak vysokou mírou spolehlivosti. Bible je jedinečná, výjimečná a převyšující vše, co bylo kdy napsáno. Proto je Bible Božím slovem k nám lidem. Hned ve svém prvním verši nám dává odpověď na otázku týkající se Stvořitele: „Na počátku stvořil Bůh.“ To je v souladu s výše uvedeným předpokladem, že existuje inteligentní zdroj pro stvoření. 

Kdo je osoba Stvořitele? 

Bůh zde byl přede vším ostatním. Dříve než byl prostor, čas a hmota, byl Bůh jako činitel. První věta Bible vzbuzuje sama o sobě dojem, jako by Stvořitelem byl pouze Bůh Otec. Rozhodující odkaz, že Tvůrcem není jen Otec sám, vyplývá už ze zprávy o stvoření: „Učiňme člověka“ (1. Mojžíšova 1,26). Podílel se i Duch svatý; jeho spolupůsobení nacházíme ve druhém verši zprávy o stvoření: „...Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Bible neuvádí všechno najednou; často nás informuje krok za krokem. Otázka „ODKUD?“ je přesněji pojednána v Novém zákoně. Tak je podle 1. Korintským 8,6 zřetelně zahrnut do díla stvoření Ježíš Kristus: „Ale my máme jediného Boha Otce, z něhož je všechno, a my v něm, a jednoho Pána Ježíše Krista, skrze něhož je všechno, i my skrze něho.“ Hebrejské slovo „Elohim“ v 1. Mojžíšově 1,1 označuje Boha Stvořitele a je v množném čísle. Stvořitelské jednání si můžeme znázornit na události všedního dne: Rodina jede autem k přátelům. Když nastane čas návratu, tak otec rodiny řekne: „A teď pojedeme domů.“ I když mluví v množném čísle, přesto to znamená, že za volant si sedne jen jeden. Zbytek rodiny sedí v autě, „jede“ tedy také. Přitom volant, pedál plynu a brzdu aktivně ovládá jen otec. Tento malý příklad nám pomůže si představit, co o Stvořiteli říká Bible. Bůh učinil svět skrze Ježíše Krista. Tak je to jasně formulováno v listě Židům 1,2. Rovněž začátek Janova evangelia dokumentuje, že všechno, co existuje, má svůj původ v Ježíši: „Všechny věci skrze ně [= skrze Slovo = skrze Ježíše] učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, co učiněno jest.“ (Jan 1,3). 

Ježíš Kristus je Stvořitel 

O Ježíšově stvořitelské činnosti čteme dále v listu Koloským 1,16-17: „Nebo skrze něho [= Ježíše Krista] stvořeny jsou všechny věci, které jsou na nebi i na zemi, věci viditelné i neviditelné; jak trůny, tak panstva, jak vlády, tak mocnosti; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. A on je přede vším a všechno jím stojí.“ Ve viditelném, hmotném světě není nic, co by nebylo stvořeno skrze Ježíše. Zahrnut je obrovský vesmír s nesčetnými galaxiemi právě tak, jako nejjemnější detaily procesů v živé buňce nebo strukturální stavba atomu. Ježíš není pouze původcem veškerého mikrosvěta i makrosvěta; On také nade vším panuje. 

Nadto je skrze Ježíše učiněno také to, co je pro nás ještě neviditelné. On oživil nebe bezpočtem tvorů, které Bible nazývá anděly. Jako je vše v Božím stvoření rozmanité a současně uspořádané, tak to platí i pro neviditelný svět, jak ukazují výrazy: trůny, panstva, vlády a mocnosti. 

Ježíš je nejen Stvořitel, nýbrž i udržovatel tohoto světa. V něm má všechno své trvání a stálost. Svět nebyl po svém vzniku ponechán sám sobě, nýbrž On ho svým mocným Slovem nadále udržuje. Takže se nemusíme bát nějaké kosmické katastrofy v důsledku srážky hvězd nebo vyhasnutí a vychladnutí Slunce. Ježíš svět zachovává až do svého druhého příchodu. 

Člověk není výsledkem jakési loterie, jak se domníval nositel Nobelovy ceny Jacques Monod. My lidé jsme byli stvořeni cíleně a s pevným určením – pro Ježíše! Bez tohoto Bohem daného smyslu svůj život promarníme. 

Ježíšovo stvořitelské působení ve Starém zákoně 

V Přísloví 8,22-24+30 je psáno: „Hospodin měl mne (= moudrost) při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy. Před věky ustanovena jsem, před počátkem, dříve než ustanovena byla země. Když ještě nebylo propasti, zplozena jsem… tehdáž byla jsem od něho pěstována.“ Tento text se vztahuje ke slovu „moudrost“, která rovněž poukazuje na Ježíšovu tvůrčí činnost při stvoření. Verš 26 ze Žalmu 102 je opakován v Novém zákoně v listu Židům 1,10 a je tam použit v souvislosti s Ježíšem: „Ty, Pane, na počátku založil jsi zemi, a díla rukou tvých jsou nebesa.“ 

Jak Stvořitel učinil své dílo? 

Když se ptáme, jak bylo stvoření provedeno, tak nám Bible zjevuje metody Stvořitele: 

• skrze Slovo Boží: Žalm 33,6; Jan 1,1-4 

• bez výchozího materiálu = z ničeho: Židům 11,3

• Boží mocí: Jeremiáš 10,12 

• Boží moudrostí: Žalm 104,24; Koloským 2,3

• z Boží vůle: 1. Mojžíšova 1,26; Zjevení 4,11

• skrze Božího syna: Jan 1,1-4; Jan 1,10; Koloským 1,15-17

• skrze Ježíšovy bytostné rysy: Matouš 11,29; Jan 10,11. 

Tyto faktory působily v průběhu šesti dnů stvoření. Nepodléhaly dění podle přírodních zákonů a jsou proto pochopitelné jen vírou. Dnešní přírodní zákony řídí procesy v našem světě; nejsou však příčinou, nýbrž výsledkem stvoření. 

Co je nám dáno v Ježíši Kristu? 

On je základ, na kterém můžeme založit svůj život. Jedna stavební spořitelna láká tímto sloganem: „Na těchto základech můžete stavět.“ O Kristu můžeme skutečně říci: „Na tento základ se můžete spolehnout.“ V Kristu má svůj základ všechno: stvoření, Bible, víra, spasení, pokoj, naděje, cesta k Otci, cíl života. 

Kristus je nepohnutelná, pevná skála (1. Korintským 10,4), na které všechny lidmi vymyšlené systémy ztroskotají. Když Bůh říká: „Zahubím moudrost moudrých“ (1. Korintským 1,19), tak k tomu dochází na skále Ježíš. Ideologie, ateismy a evoluční systémy se zde roztříští. Také jejich stoupenci budou jednou muset před tímto Pánem padnout na kolena (Filipským 2,10), ačkoli v současnosti „původce“, „konstruktéra“, „stvořitele“ a „zachránce“ ještě tvrdě odmítají. 

Proč je evoluční učení tak nebezpečné? 

Zprostředkovává nám falešný pohled na svět. Dále nás vede do beznaděje, jak ji výstižně popsal německý spisovatel Jean Paul (1763-1825) ve svém románu: „Žádný Bůh neexistuje… Strnulé němé nic! Studená věčná nezbytnost! Nesmyslná náhoda… Jak je každý tak sám v širé mrtvolné propasti všehomíra!“ 

Evoluční teorie tvrdí, že se tento svět dá vysvětlit bez Stvořitele. V důsledku toho zavádí člověka do ateismu. S ateistickým stanoviskem končíme podle Ježíšova svědectví v pekle: „Kdo však neuvěří, bude zatracen.“ (Marek 16,16). Někteří se pokoušejí prohlásit evoluci za pracovní metodu, kterou Bůh použil. Pokud by ale Bůh tvořil pomocí evoluce, potom 

• by nebyl první lidský pár

• neexistoval by ani hřích. Podle evoluce jsou negativní jevy jako smrt a agrese prospěšné: „Agrese je setrvačníkem, který pohání evoluci!“ (Joachim Illies)

• Bůh by používal smrt jako stvořitelský prostředek

• spasení skrze Ježíše, který je jmenován v protikladu k hříšnému Adamovi „posledním Adamem“ (1. Korintským 15,45), by ztratilo opodstatnění. 

Tyto výpovědi dokládají, že takzvaná „teistická evoluce“ Bibli v jejích základech rozkládá a tím zavrhuje. Proto musíme tuto falešnou ideu co nejrozhodněji odmítnout. 

Myšlenka, která vyráží dech 

Poznali jsme Ježíše jako Stvořitele všech věcí. On je ten, který byl od věčnosti a který je Králem nebeské říše. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi (Matouš 28,18). Můžeme pochopit následující dech vyrážející myšlenku? Muž na kříži Golgoty a Stvořitel světa a všeho života je jedna a táž osoba! Ve své nevýslovné lásce k nám se nechal ukřižovat a nebránil se, aby tak pro nás mohl otevřít dveře do nebe. Kdo ho zavrhne, ztratí všechno: „Jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ (Židům 2,3). Kdo ho přijme, získá všechno: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný… přešel již ze smrti do života.“ (Jan 5,24). Proste Pána Ježíše o odpuštění všech vašich hříchů, abyste mohli obstát na Božím soudu. Přijměte Ho jako svého osobního Stvořitele a Spasitele a následujte ho. 

Direktor und Professor a. D. Dr.-Ing. Werner Gitt 

31. prosince 2008 vyšel v německých novinách „DIE ZEIT“ dvoustránkový článek s titulkem „Díky, Darwine!“, přesně načasovaný k začátku „Darwinova roku“ 2009; tématu evoluce tam byly věnovány ještě další čtyři strany. Poděkování patřilo muži, který se narodil před 200 lety a jehož revoluční kniha „O vzniku druhů“ vyšla před 150 lety. 

Už německý filozof Immanuel Kant (1724-1804) pyšně prohlásil: „Dejte mi hmotu, a já z ní vybuduji svět.“ Také francouzský matematik a astronom Laplace (1749-1827) triumfoval o 50 let později před Napoleonem slovy: „Moje teorie hypotézu ‚Bůh’ nepotřebují.“ Tito a další otcové vědeckého ateismu hledali vysvětlení původu života, kde by Bůh nebyl potřebný. S odpovědí, která zdánlivě představovala řešení, přišel Darwin, který nabídl myšlenkový koncept, jak vznik života vysvětlit „přirozeným způsobem“. Zatímco on sám se k důsledkům svého tvrzení stavěl ještě váhavě, oslavuje dnešní, stále bezbožnější svět svého patrona nekonečným mediálním velebením. 

Až do Darwinovy cesty na Galapážské ostrovy (1835) lidé přijímali učení řeckého filozofa Aristotela, podle kterého druhy zůstávaly beze změny. Z různých tvarů zobáků pěnkav, které na ostrovech žily, Darwin správně usoudil, že druhy se mohou přizpůsobovat a měnit. Jeho další závěr, že veškerý život pochází ze společného předka, se však nedá vědecky odůvodnit. Už Darwin sám viděl, že velká slabina jeho teorie spočívá v tom, že se v přírodě nenašly vůbec žádné přechodné formy. Přesto však, podle Darwinova učení, člověk ztratil výjimečné postavení, které mu přisoudil Stvořitel a místo toho se stal jen posledním výhonkem ze světa zvířat. 

Hnací síly evoluce 

Za hnací síly evoluce jsou dnes pokládány mutace, selekce, izolace, dlouhá časová období, náhoda a nezbytnost a také smrt. Všechny tyto faktory existují; žádný ale není zdrojem nové tvořivé informace. 

• Mutace může pouze měnit stávající dědičnou informaci. Bez již existující informace DNA nemůže evoluce vůbec ani začít. Mutace je z definice náhodným mechanismem bez orientace k nějakému cíli, takže už z principu nemůže vést ke vzniku nějakých nových systémů (např. k vynálezu nových orgánů).

• Selekce upřednostňuje životaschopnější jednotlivce a zajišťuje, že jejich dědičný materiál bude předán dál s vyšší pravděpodobností. Selekce ale vede jen k vytřídění či vyřazení toho, co už existuje; nemůže nic vylepšit nebo vyprodukovat něco nového.

• Podobně nemají žádnou tvořivou sílu ani ostatní výše uvedené evoluční faktory. Podívejme se na několik příkladů z oblasti živých organismů, abychom mohli posoudit, zda necíleně působící evoluční faktory mohou způsobit vznik níže uvedených koncepcí. 

Pohlavní rozmnožování 

Podle evolučního učení je „vynález“ pohlavního rozmnožování rozhodující podmínkou pro vývoj vyšších organismů. Neustále opakovanou kombinací genů vzniká velké množství variant, ze kterých selekční proces zajišťuje přežití těch, které jsou nejlépe přizpůsobeny podmínkám okolí. Tento proces je ale jako vysvětlení žádaného evolučního pokroku při vývoji druhů nepoužitelný ze dvou důvodů: 

1. Sexuální rozmnožování nemůže evolučním procesem vůbec začít. Je přece možné jen tehdy, pokud obě pohlaví současně disponují plně funkceschopnými orgány. U evoluce přece z definice neexistují žádné cílené strategie či řídící plány. Jak by mohlo dojít k postupnému vývoji potřebných orgánů během tisíců generací, když by se bez nich organismy nemohly ani rozmnožovat? Pokud ale vyloučíme postupný vývoj, jak se tak odlišné a přitom složité orgány, které musí být do nejmenšího detailu navzájem přizpůsobené, mohly náhle objevit? A navíc ve stejném čase a na stejném místě?

2. A i kdybychom připustili možnost, že sexuální rozmnožování spadlo „z nebe“, tak by mícháním dědičné informace nemohla vzniknout zásadně nová informace. Šlechtitelé rostlin a zvířat svými nesčetnými pokusy ukázali, že i ty nejlépe vyšlechtěné krávy jsou stále kravami a že z pšenice se nikdy nestala slunečnice. Tak zvaná mikroevoluce (změny v rámci druhu) je ověřitelná věc; ale pro makroevoluci (změny přesahující rámec druhu) chybí jakékoliv důkazy. 

Geniální technika u červených krvinek 

V každém krychlovém milimetru (1 mm3 = 1 μl = 1 mikrolitr) krve máme 5 milionů červených krvinek; tj. v každé kapce krve 150 milionů. Jsou to vysoce specializované ponorky, které nemají na palubě smrtonosná torpéda, nýbrž zajišťují něco životně důležitého. 

• Během svého 120denního života načerpají 175 000 krát kyslík a současně odeberou v plicích kysličník uhličitý (CO2), který je odpadním produktem oxidace.

• Tato malá transportní plavidla jsou tak nepatrná, že projdou dokonce i těmi nejužšími kapilárami a dostanou se tak do všech částí těla.

• Každou vteřinu vznikají dva miliony červených krvinek, které obsahují velice složitou chemickou sloučeninu – krevní barvivo hemoglobin. 

Hemoglobin je potřebný pro přenos kyslíku už během embryonálního vývoje. Až do třetího měsíce je potřeba kyslíku výrazně odlišná než u stádia zárodku (po třetím měsíci), a tomu odpovídá jiný druh hemoglobinu s odlišným chemickým složením. A krátce před narozením běží všechny továrny znovu na plné obrátky, aby ještě jednou zajistily přestavbu na hemoglobin dospělého organismu. Tyto tři druhy hemoglobinu nemohou vzniknout evolučním procesem pokusu a omylu, protože většina ostatních variant by nedokázala přenést dostatek kyslíku, a to by bylo zhoubné. I kdyby správná molekula vznikla ve dvou stádiích, tak by znamenalo jistou smrt, pokud by to nesouhlasilo v tom třetím. Třikrát je pro produkci hemoglobinu použit naprosto jiný biochemický postup, který také musí její změnu správně načasovat.

Odkud pochází tak složitý postup? Všechny evoluční představy zde naprosto selhávají, neboť žádné neúplné mezičlánky, které by k tomuto složitému postupu vedly, by organismy nemohly přežít.

Tento koncept neredukovatelné složitosti platí jak pro imunitní systém lidského těla, tak pro bičík, kterým se pohybují bakterie. Také zde by živé organismy „svou cestu“ ke své současné podobě nepřežily. Nabízí se proto vysvětlení, že všechno bylo hotové už od začátku, což je možné jen tak, že to všechno moudrý Stvořitel navrhl a vytvořil tak, aby to bylo plně funkceschopné. 

Let kulíka zlatého 

Kulík zlatý je nádherný pták. Každé z těchto stvoření se vylíhne z vejce na Aljašce. V zimě je tam ale velmi chladno, a tak se ptáci stěhují na Havajské ostrovy, nějakých 4 500 km daleko. To vyžaduje let bez zastávek, protože na trase nejsou žádné ostrovy a ptáci neumějí plavat. Pro tento let potřebuje kulík zlatý naplněný zásobník paliva v podobě 70 gramů tuku, který získá důkladným krmením. Do toho je zakalkulována rezerva 6,8 gramu pro případ protivětru. Protože pták musí letět nepřetržitě ve dne v noci po dobu tří a půl dne a musí na úhlové minuty přesně udržovat správný kurs, potřebuje přesně pracující navigační systém. Pokud by ostrov minul, znamenalo by to jistou smrt, neboť široko daleko není žádná pevnina pro odpočinek. Pokud by neměl k dispozici přesně vypočítané množství tuku, tak by nepřežil. 

Také v tomto případě se mutace a selekce ukazují jako neschopní konstruktéři. Věrohodnější je předpokládat, že kulík byl takto stvořen už od počátku – plně vybavený vším, co potřebuje. 

Je evoluce použitelný myšlenkový model? 

K předchozímu stručnému pohledu do světa živých organismů můžeme ještě přidat řadu dalších příkladů vysoce složitých a cíleně řešených konceptů:

• Vorvaň, ačkoliv je to savec, je vybaven tak, že se může vynořit z hloubky 3 000 metrů, aniž by přitom zahynul na obávanou nemoc z potápění.

• Ohromné množství mikroskopicky malých bakterií v našem střevním traktu má zabudované elektromotory, které mohou běžet oběma směry.

• Život je v mnoha případech závislý na plné funkceschopnosti orgánů (jako jsou srdce, játra, ledviny). 

Neúplné orgány, které se teprve vyvíjejí, jsou bezcenné. Ten, kdo uvažuje ve smyslu darwinismu, musí vědět, že evoluce nezná žádný cíl ve směru k pozdějšímu plně fungujícímu orgánu. Německý evoluční biolog G. Osche zcela správně poznamenal: „Organismy nemohou provoz v určité evoluční fázi – na rozdíl od nějakého podnikatele – z důvodu přestavby přechodně uzavřít.“

Inteligence a moudrost, které se projevují v díle stvoření, jsou přímo přemáhající. Z díla stvoření je možno oprávněně usuzovat na tvůrčího původce. S naším pozorováním je tak plně v souladu to, co Bible prohlašuje už ve svém prvním verši: „Na počátku stvořil Bůh!“ Darwinismus ovlivnil liberální teologii, která zprávu o stvoření jako poselství od Boha zpochybnila. Naším postojem ale je, že „věříme všemu, co je napsáno“ (Skutky 24,14), neboť „Bůh není člověk, aby lhal“ (4. Mojžíšova 23,19). 

Odkud pochází informace? 

K nejsilnějším argumentům vědy vždy patří, když z přírodních zákonů vyplývá, že nějaký proces nebo událost nejsou možné. Přírodní zákony neznají žádné výjimky. Z tohoto důvodu není např. možné perpetuum mobile, tedy stroj, který by běžel bez dodávání energie. 

Dnes víme, co Darwin vědět nemohl: že buňky všech živých organismů obsahují nepředstavitelné množství informace, která je navíc uložena v nejkompaktnější podobě, jakou vůbec známe. Tvorba všech orgánů je řízena informací, průběh všech procesů v organismu je řízen informací, výroba všech tělesných substancí (např. 50 000 proteinů v lidském těle) je rovněž řízena informací. Celý myšlenkový systém evoluce může fungovat jen tehdy, pokud by hmota umožňovala, aby informace vznikla náhodnými procesy. To je nezbytně potřebné, neboť všechny stavební plány jednotlivců a všechny složité procesy v buňkách jsou založeny na informaci.

Informace je nehmotná veličina; není to tedy žádná vlastnost hmoty. Přírodní zákony o nehmotných veličinách, zejména o informaci, říkají, že hmota nemůže nikdy nehmotnou veličinu vyprodukovat. Dále platí: Zdrojem informace může být jen původce vybavený inteligencí a vůlí. Z toho je jasné: Kdo považuje evoluci za myslitelnou, věří na „informační perpetuum mobile“, tedy na něco, co všeobecně platné přírodní zákony přísně zakazují. Tím je zasažena Achilova pata evoluce, v tom spočívá podstata vědeckého NE. 

Odkud pochází život? 

Všechen ten evoluční povyk současné doby nedává odpověď na otázku: „A odkud tedy pochází život?“ Evoluce nemá vůbec žádné vysvětlení toho, jak mohl život vzniknout z neživé hmoty. 

Americký biolog a chemik Stanley Miller (1930-2007), jehož „experiment s prapolévkou“ je zmiňován v každé učebnici biologie, po 40 letech připustil, že žádná ze současných hypotéz o vzniku života není přesvědčivá. Celkově je všechny označil jako „nesmysl“, resp. jako „papírovou chemii“. Francouzský mikrobiolog Louis Pasteur (1822-1895) rozpoznal něco zcela zásadního: „Život pochází jen ze života.“ Pouze jeden mohl říci: „Já jsem život“ (Jan 14,6), a to byl Ježíš. V listu Koloským 1,16 je o něm napsáno: „Neboť v něm bylo stvořeno všechno na zemi i na nebi – svět viditelný i neviditelný“ a dále u Jana 1,3: „Všechno povstalo skrze ně (= Ježíše), a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ Každá teorie o vzniku světa a života, která nepočítá s Ježíšem jako zdrojem a původcem života, je proto mrtvým výtvorem, který se nutně musí roztříštit o skálu, kterou je Ježíš. Evoluce je proto jedním z největších omylů dějin a strhla miliony lidí do propasti nevěry. Žel mnoho lidí nemyslí na to, že po propasti nevěry následuje po smrti propast věčné záhuby (peklo). Velikou nouzí našeho světa je to, že skutečnému původci všech věcí nikdo pod úvodním titulkem „Díky, Ježíši!“ nevzdává úctu. Mnozí nevědí nic o tom, že Ježíš Kristus nám učinil velkorysou nabídku. On řekl „Já jsem dveře“ (Jan 10,9), a myslel tím vstup do nebe. Kdo se k němu obrátí, ten má věčný život. Emeritní ředitel a profesor Dr.-Ing. Werner Gitt Název originálu: Was Darwin noch nicht wissen konnte Webová stránka autora: www.wernergitt.de Překlad z němčiny: Josef Potoček Grafika na titulní straně: Elise Christianová Publisher: Bruderhand-Medien, Am Hofe 2, 29342 Wienhausen, Germany E-Mail: | Homepage: bruderhand.de Nr. 124-2 – Tschechisch/Czech – 1st edtion 2016 Titulní strana: Schematické znázornění molekuly DNA. Hluboko uvnitř buňky, v jejím mikroskopicky malém jádře, je uložen nejcennější materiál těla – genom, genetická informace.