Ale každý nechť je o tom plně přesvědčen ve své vlastní mysli!

(...) A všechno, co není z víry, je hřích.

(Římanům 14:5b,23b)

1. Předmluva

Toto pojednání je určeno křesťanům, kteří z důvodů víry nebo svědomí odmítají očkování vakcínou proti nemoci COVID-19 nebo kteří se potýkají s otázkou, zda se nechat očkovat. Ale obsahuje také důležité informace pro křesťany, kteří již očkováni byli. Víme o mnoha bratrech a sestrách v německy mluvících zemích, kteří očkování odmítají, a proto čelí existenčním obavám a stále častěji musí bojovat se strachem a sklíčeností. Často jsou opuštěni vlastním sborem a pastory, kteří nedokážou pochopit jejich potřeby, nebo je dokonce vylučují z bohoslužeb a společenství svatých. Pro mnoho křesťanů je to nejtěžší zkouška víry, jakou kdy zažili.

Toto pojednání vzniklo z upřímné touhy nenechat tyto bratry a sestry v jejich trápení samotné, ale stát při nich s biblickou radou a povzbuzením a potěšit je v tomto těžkém období.

2. Současná situace

Tlak na lidi, kteří se nechtějí nechat očkovat proti covidu nebo mají k očkování výhrady, dosáhl neúnosné úrovně. Neočkovaní lidé jsou z velké části vyloučeni ze společenského a ekonomického života a nyní i z pracovního života, nebo si musí přístup kupovat prostřednictvím každodenních testů; v závislosti na spolkové zemi se to již týká i náboženských obřadů. Nedávno spolkový ministr zdravotnictví Jens Spahn oznámil, že pravidlo 2G (očkovaný/uzdravený) bude možná platit všude kromě radnic a supermarketů po celý rok 2022 a dále, bez ohledu na to, jak nízký bude výskyt onemocnění. Všudypřítomná státní a mediální propaganda zároveň vykresluje neočkované jako obětní beránky, kteří kvůli své údajné nerozumnosti a lehkomyslnosti mohou za rostoucí počet nakažených a částečně tyranská opatření státu, která jsou prezentována jako nemající alternativu, čímž se ve společnosti podněcuje nenávist vůči neočkovaným a rozděluje se společnost.

Protože neustále se zvyšující tlak na očkování nestačí k tomu, aby se mu všichni podřídili, bylo nyní vyhlášeno povinné očkování pro určité typy profesí, což pravděpodobně povede k tomu, že dost lidí, kteří se nechtějí podřídit tyranii, přijde o práci. Za jisté lze nyní považovat i blížící se zavedení povinného očkování pro celou populaci, jak bylo nedávno rozhodnuto v Rakousku, případně i pro děti. Dokonce i nový německý kancléř Olaf Scholz, který ještě před několika týdny vystupoval proti povinnému očkování, chce nyní iniciovat legislativní proces k zavedení povinného očkování.

Lze předpokládat, že stále více lidí již nebude schopno odolávat tlaku a bude nuceno k očkování. Jak se nyní mohou zachovat křesťané, kteří dosud odmítali očkování z důvodů víry nebo svědomí?

3. Zásada: Očkování jako rozhodnutí podle vlastního svědomí

Vzhledem k tomu, že Písmo svaté neobsahuje žádná přikázání, která by obecně upravovala, zda se křesťan může nechat očkovat, či nikoli, je toto rozhodnutí v podstatě ponecháno na svědomí každého křesťana. Křesťané proto mohou dojít k různým závěrům. To však neznamená, že se člověk může rozhodovat, jak se mu zlíbí. Každý křesťan musí spíše pečlivě prozkoumat (jemu známá) kritéria, která jsou pro rozhodování zásadní, a porovnat je s ostatními pomocí biblických přikázání a zásad. Pokud je pak člověk ve své vlastní mysli plně přesvědčen, může jednat na základě víry. Jaká kritéria tedy musíme jako křesťané při rozhodování o očkování zvážit?

4. Kritéria pro biblické rozhodnutí podle vlastního svědomí:

1. Očkování jako východisko

Velmi rychle po vypuknutí covidové krize bylo očkování prohlášeno za jediné východisko z krize. Kdyby byl kult covidu novým náboženstvím, očkování by bylo cestou, jak být spasen. Tváří v tvář neúnosnému tlaku, okrádání o svobody, permanentnímu nálepkování a diskriminaci ze strany státu, médií, společnosti, zaměstnavatelů, kolegů v práci, rodiny a možná i vlastní komunity, stejně jako strachu ze ztráty živobytí a donucovacích opatření ze strany státu, mohou být křesťané v pokušení hledat rovněž východisko v očkování. Možná se stále hlasitěji ozývá myšlenka: "Jen malé píchnutí a získám svobodu!"

Musíme si uvědomit, že to jednou injekcí vyřízeno nebude. Současné údaje o počtu nakažených dokazují, že lidé, kteří dostali dvě injekce, nejsou v žádném případě trvale imunní. Mezitím i politici připouštějí, že vakcíny neposkytují trvalou ochranu proti nákaze covidem ani spolehlivě nezabraňují nákaze dalších lidí, ale pouze snižují riziko těžkého průběhu nemoci u očkované osoby. Kromě toho je pravděpodobné, že mutace viru, které by právě hromadným očkováním mohly být podpořeny, účinnost očkování ještě sníží.

Místo toho, aby se přemýšlelo o alternativách k očkování, hledá se spása v dalším očkování. Tak se nyní propaguje již třetí dávka vakcíny, v Izraeli již čtvrtá. Nelze předpokládat, že po těchto injekcích bude již dosaženo trvalé imunity. Spíše musíme předpokládat, že nové injekce budou vyžadovány pravidelně, pravděpodobně každého půl roku, aby si člověk mohl koupit své svobody a respekt ve společnosti, a to po celá léta. Spolkový ministr zdravotnictví Jens Spahn již oznámil, že za očkované budou považovány pouze osoby, které byly "přeočkovány". Také předseda Světové lékařské asociace, Frank Ulrich Montgomery, nedávno prohlásil, že bude nutné “očkovat svět ještě mnoho let". Člověk se tedy nerozhoduje jen pro jeden vpich, nýbrž nejspíš pro dlouhodobý systém stále se opakujících injekcí.

Vzhledem k tomu, že i očkovaní lidé jsou stále součástí infekčního procesu, nelze ani při plném proočkování populace vyloučit budoucí omezení, jako například lockdowny, jak ukazuje současný příklad Gibraltaru, kde bylo dosaženo proočkovanosti populace, a přesto se nyní ruší nebo omezují vánoční akce kvůli nejvyšším hodnotám výskytu od začátku krize.

2. Použití embryonálních buněčných linií

Pokud je známo, jsou všechny v současné době v Německu používané vakcíny proti covidu-19 vyvinuty, vyrobeny nebo testovány za použití embryonálních buněčných linií. Tyto buněčné linie byly vypěstovány z tkáně potracených dětí, jejichž orgány byly "sklizeny" za krutých podmínek. Kolik dětí bylo pro tyto experimenty zabito, není známo. V jednom případě se vynálezce vakcíny proti zarděnkám, Dr. Stanley Plotkin, přiznal, že pro svůj výzkum a pro vývoj vakcíny "spotřeboval" více než sedmdesát dětí.

Bůh nám přikazuje nezabíjet. To platí i pro děti v mateřském lůně, jejichž nitro tam Pán utváří a splétá ke svému obrazu. Kromě toho máme přikázáno nepodílet se na hříších druhých, jako jsou třeba lékaři provádějící potraty nebo vývojáři vakcín. Buněčné embryonální linie se používají i v jiných lécích a vakcínách, které jsme již možná nevědomky užívali. To nás však neosvobozuje od toho, abychom nyní, když víme o používání takových buněčných linií, zkoumali, zda si to můžeme srovnat se svým svědomím a před Bohem, když takové vakcíny užíváme. Musíme si položit otázku, zda v konečném důsledku nepřímo profitujeme ze zabití množství dětí a krádeže jejich orgánů.

3. Zdravotní rizika očkovacích látek

Přikázání "nezabiješ" zásadně zahrnuje i jiné poškození těla nebo zdraví. Bůh stvořil lidská těla, a zejména těla křesťanů jsou Božím chrámem, a my zásadně nemáme právo je poškozovat. To platí i pro naše vlastní tělo.

Zatímco politici a média masivně varují před nebezpečím nákazy covidem, o možných rizicích očkování se téměř neinformuje. Aby člověk mohl učinit fundované rozhodnutí, měl by se také tímto vážně zabývat.

Tyto vakcíny jsou novodobou technologií založenou na genech, která doposud ještě nikdy nebyla schválena pro použití u lidí a jejíž testovací fáze byly ve srovnání se všemi ostatními dosud schválenými vakcínami extrémně zkrácena. Proto zatím nelze učinit žádná spolehlivá prohlášení o možných vedlejších účincích a dlouhodobých následcích. Jsou již známy mnohé, těžké a poměrně časté nežádoucí účinky, jako je trombóza nebo zánět srdečního svalu (myokarditida). Vzhledem k nedostatečným údajům lze předpokládat vysoký počet neohlášených případů. Někteří vědci navíc varují, že očkování, zejména pokud se neustále opakuje, může vést k tvorbě protilátek podporujících infekci (ADE), které mohou v případě nákazy covidem vést k závažnějšímu průběhu onemocnění, takže zamýšlený ochranný účinek očkování by se mohl zvrhnout v opak.

Každý křesťan proto musí podle svého nejlepšího vědomí zvážit, zda pro něj osobně riziko možné nákazy covidem-19 převažuje nad rizikem očkování. Takové zvažování vzhledem k chybějícím bezpečnostním údajům o vedlejších účincích a dlouhodobých následcích očkování může dopadnout v neprospěch očkování; to platí zejména pro mladší, zdravé lidi, pro které je infekce covid-19 relativně neškodná (průměrný věk zemřelých "na nebo s" covidem v Německu je asi 83 let, což je nad průměrnou délkou života), a také pro uzdravené z covidu (rekonvalescenty), kteří mají proti nemoci přirozenou imunitu. U starších osob může být hodnocení (zvažování) rizik odlišné.

Navíc neseme odpovědnost nejen za sebe, ale i za své děti. Pro děti je infekce covidem bezmála neškodná. Očkování dětí proto nelze ospravedlnit na pozadí možných vedlejších účinků injekcí. Námitka, že by děti mohly nakazit své prarodiče, pro které by pak infekce covid-19 mohla být nebezpečnější, není oprávněná, protože vakcíny účinně nezabraňují přenosu viru. V žádném případě by zdraví starších lidí nemělo být vykupováno na úkor zdraví dětí a vnoučat. To je morálně zavrženíhodné.

4. Podřízení se lžím a tyranii

Covidová krize je ze strany státu charakterizována zavádějícími informacemi, propagandou, očividnými lžemi, šířením paniky a drastickou cenzurou, jakož i krádeží Bohem daných a v ústavě zakotvených svobod, v důsledku čehož je nespočet lidí těžce poškozeno v mnoha ohledech, a to jak ekonomicky, tak sociálně, zdravotně i psychicky. To, že se tak děje pod záminkou ochrany života, by nás nemělo překvapovat, neboť sám náš Pán nás učí, že králové národů nad nimi vládnou a ti, kdo nad nimi vykonávají moc, se nechávají nazývat dobrodinci.

Konkrétně o očkování se například říkalo, že se člověk bude moci vrátit do normálu, jakmile bude očkování k dispozici. Potom, že to bude možné až tehdy, když bude očkování nabídnuto všem, kteří by byli ochotni se nechat očkovat. Potom, že to bude možné pouze v případě, že by bylo dosaženo stádové imunity v důsledku proočkovanosti přibližně dvou třetin populace. Nyní můžeme počítat s povinným očkováním pro celou populaci, k němuž podle dřívějších prohlášení vrcholných politiků nikdy nedojde.

Nebylo by dost místa na to, abychom vyjmenovali všechny lži v této covidové krizi. Proč byly například v Německu uprostřed této "epidemické situace celostátního rozsahu" zavřeny nemocnice a zrušeny tisíce lůžek intenzivní péče? Opravdu jsou na vině neočkovaní, když se zdravotnický systém dostane na hranici svých možností? Není to spíše krize v ošetřovatelství způsobená úspornými opatřeními, zavíráním nemocnic, nedostatkem personálu a špatnými pracovními podmínkami, které jsou kritizovány již desítky let? Nebo jak lze zdůvodnit, že neočkované osoby, které negativním testem prokázaly, že nejsou infekční, jsou vyloučeny z veškerých veřejných akcí, zatímco očkované osoby jsou vpuštěny netestované a možná infekční? Nemá to nic společného s vědou nebo rozumem, ale s prosazováním politické agendy, konkrétně proočkování celé populace.

Zároveň cenzura dosáhla úrovně, kterou jinak známe jen z diktatur. Dokonce i videa uznávaných odborníků, kteří byli po desetiletí považováni za špičky ve svém oboru, jsou okamžitě mazána jako “fake news", pokud jsou v rozporu s oficiálním pojetím covidu. Už to samo o sobě by nás mělo přimět k zamyšlení, protože pravda se nepotřebuje vyhýbat otevřené diskusi.

Jako křesťané máme milovat pravdu a chodit v pravdě, protože náš Pán je pravda, a jeho slovo je pravda. Proto nesmíme věřit lžím a žít podle nich, ale jsme povinni zkoumat a hodnotit výroky bezbožných politiků a vědců, kteří dokonce samotného Stvořitele popírají. To samozřejmě platí i naopak pro výroky lidí, kteří se staví vůči vládním opatřením kriticky. Tak by se křesťané měli mít na pozoru zejména před následováním kazatelů, kteří sice mluví proti opatřením, ale v jiných oblastech obhajují bludná učení.

Kromě lží stát nutí lidi k poddajnosti systematickým a často zdánlivě svévolným šířením strachu a hrůzy prostřednictvím stále nových oznámení o smrtících mutacích, předpovědí extrémních počtů mrtvých a hrozícího přetížení zdravotnického systému. Stát pak tento teror využívá k tomu, aby lidi zbavoval již téměř dva roky jejich Bohem daných a v ústavě zakotvených práv na svobodu, a to prostřednictvím neustále se měnících drakonických opatření.

V případě očkování se stát nezastaví ani před tělem člověka, ale nutí ho k injekcím proti jeho vůli. Stát zde zasahuje do ústavou chráněného práva na tělesnou integritu a překračuje tak svou Bohem danou pravomoc, neboť naše tělo nepatří státu, ale Pánu, který je stvořil a vyvolil jako svůj chrám. My však nesmíme dát císaři, co patří Bohu.

To je útok na Boží obraz člověka, kterému jsou přiznány jeho svobody a důstojnost lidské bytosti jen do té míry a tak dlouho, dokud plní podmínky stanovené státem. Kdo to odmítá, je degradován na člověka druhé třídy, který je společností pohrdán, a kterému je poskytnuto jen to, co je nezbytné k přežití. Tato dehumanizace připomíná diktatury minulosti, jak potvrzují někteří lidé, kteří ještě sami zažili nacistický režim nebo komunistické režimy SSSR či NDR. Ochrana lidí prostřednictvím základních práv by měla skutečně zabránit tomu, aby se takové věci opakovaly.

I kdyby byl člověk toho názoru, že opatření, jako je očkování, jsou sama o sobě smysluplná a užitečná, neexistuje žádné biblické ospravedlnění pro to, aby stát měl pravomoc taková opatření povinně nařizovat a zasahovat tak do Bohem dané důstojnosti člověka, která se projevuje například v právu na svobodu, na práci, na úctu, na vlastní tělo a ve svobodě víry a svědomí.

Pokud se rozhodneme pro očkování, pak musíme zkoumat, zda se to slučuje s naším svědomím, že se podřídíme tomuto protikřesťanskému systému lží a tyranie, a tím případně uznáme jeho legitimitu, nebo zda odpor proti tyranii není mnohem spíše poslušností Bohu. Navíc se lze obávat, že stát bude od lidí požadovat stále více, pokud si budou chtít zachovat své svobody, jak se to opakovaně dělo v posledních jednadvaceti měsících. Musíme si proto položit otázku, kde je pro nás červená linie, kterou nepřekročíme. Existuje nebezpečí, že se vždycky trochu víc podvolíme a posuneme tuto červenou linii dál a dál.

5. Znamení šelmy

Ve světle výše uvedeného vyvstává otázka, zda může být toto očkování znamením šelmy. Nemyslíme si, že znamení šelmy nutně vyžaduje viditelné znamení na čele a na ruce. Zjevení čerpá spíše ze Starého zákona. Izraelci si měli Hospodinovo přikázání přivázat na ruku jako znamení a mělo být mezi jejich očima jako značka. Měli tedy myslet a jednat tak, jak jim Bůh přikazuje ve svém Slově. Na druhé straně ti, kdo myslí a jednají jako šelma, přijímají její znamení. Obraz šelmy vychází také ze Starého zákona, který zobrazuje státy nepřátelské vůči Bohu jako zvířata. Kdo tedy nemyslí a nejedná podle pravdy a svatých Božích přikázání, ale podle lží a bezbožných přikázání protikřesťanského státu, přijímá znamení šelmy. Znamení lze rozpoznat také podle toho, že nikdo jiný nemůže nakupovat ani prodávat než ten, kdo ji má. I v tomto případě jsou jednoznačné paralely se současnou situací.

Paralely v církevních dějinách jsou také pozoruhodné. Římský císař Decius (†251) vydal na začátku roku 250 všeobecný příkaz k obětování, který ukládal každému obyvateli Římské říše dostavit se před komisi a obětovat císaři. Na oplátku obdržel písemné potvrzení, tzv. libellus. Každý, kdo odmítl a nemohl předložit libellus, byl považován za nepřítele státu a musel počítat se zatčením, nucenými pracemi, konfiskací majetku, vyhnanstvím nebo smrtí. Protože se křesťané nemohli podřídit obětnímu přikázání, došlo ke krvavému pronásledování křesťanů. Ti, kteří se podvolili nátlaku a přinesli oběť, byli považováni za odpadlíky (lapsi). Bylo sporné, jak naložit s těmi, kteří si libellus obstarali bez oběti (libellatici), protože i oni vzbuzovali u ostatních dojem, že obětovali bohům.

I když nevěříme, že je očkování samo o sobě znamením šelmy nebo že křesťan, který se nechá očkovat, je nutně odpadlík, musíme si položit otázku, čím se řídí naše myšlenky a činy, když se rozhodneme pro očkování proti covidu. Zda tím stát neposloucháme hříšným způsobem, protože ho uznáváme za pána nad naší svobodou, naším tělem a koneckonců i nad naším stvořeni k Božímu obrazu, a tím státu dáváme to, co patří jen Bohu. Neměl by člověk toto očkování (a některá další vládní opatření) brát alespoň jako zkoušku? Pokud již nyní nejsme schopni odolat tlaku a strachu z nějaké té ztráty, budeme potom schopni odolat, až se situace ještě zhorší?

6. Přikázání lásky k bližnímu

Jako argument ve prospěch očkování se často uvádí přikázání lásky k bližnímu. Křesťané jsou povinni nechat se očkovat, aby ochránili své bližní před infekcí a zabránili přetížení nemocnic. Považujeme to za překrucování pravdy. Samotný ten předpoklad je dvojnásobná lež. Za prvé, očkování účinně nezabrání nákaze ostatních, ale v nejlepším případě sníží vlastní riziko závažného onemocnění. Za druhé, přikázání lásky k bližnímu neznamená, že každý jednotlivec musí udělat vše pro to, aby abstraktně a pouze potenciálně snížil riziko kolektivu, dost možná ještě na úkor svého vlastního zdraví nebo integrity svého svědomí.

Navíc se nám zdá zřejmé, že většina lidí se vůbec neočkuje proto, aby chránila ostatní, ale aby chránila sebe. Argument o dobročinnosti je tedy v tomto kontextu pokrytecký a moralizující, a žádný křesťan by se jím neměl nechat zatěžovat. Přikázání lásky k bližnímu v této souvislosti dostojíme, jak jsme to dělali po tisíciletí, tím, že dbáme na to, abychom nenakazili druhé, když jsme nemocní nebo pravděpodobně infekční.

Pokud se někdo chce odvolávat na přikázání lásky k bližnímu, pak to můžeme dokonce obrátit a argumentovat tím, že odpor proti opatřením státu, které vedou k okrádání o svobodu a tyranii, je právě projevem lásky k bližnímu, protože nechci akceptovat ani porušování práv na svobodu a důstojnost svého bližního a chci ho chránit před existenčními těžkostmi, nenávistí a diskriminací. Odpor proti tyranii je tedy také bojem za mého bližního a za naše děti a děti našich dětí, aby i ony mohly žít ve svobodné zemi a chránit svá práva, svou víru a své svědomí.

Ve zvláštních případech však může láska k bližnímu skutečně hovořit ve prospěch očkování, a to tehdy, pokud očkování samo není chápáno jako akt lásky k bližnímu, ale jako účelový prostředek k tomu, aby mohly být vykonány skutky lásky k bližnímu, protože to je správně chápaná láska k bližnímu. Například někdo, kdo může navštívit svou nemocnou matku v nemocnici jen s dokladem o očkování, nebo kdo nechce přijít o práci, aby mohl nadále zaopatřovat svou rodinu, své kazatele nebo jiné bratry a sestry (viz níže), nebo kdo si chce udržet práci v domově důchodců, protože chce nadále pečovat o lidi a přinášet jim naději evangelia, nebo kdo chce odjet do cizí země, aby tam jako misionář hlásal evangelium, může mít dobré důvody, které pro něho očkování ospravedlňují.

7. Dopad na bratry, sestry a sbor

Nakonec musíme při rozhodování zvážit možný dopad na své bratry a sestry a na svůj sbor. Očkování s sebou nese velké nebezpečí, že povede k rozdělení i v těch sborech, které si dosud dokázaly udržet jednotu, a to z následujících důvodů:

Ti, kteří se nenechají očkovat kvůli svému přesvědčení víry a svědomí, a proto mají existenční starosti nebo se skutečně dostanou do existenční tísně, protože například přijdou o práci nebo se ocitnou vystaveni povinným pokutám či vězení a nakonec možná i povinnému očkování, by se mohli cítit opuštěni a zrazeni v největší tísni bratry a sestrami, kteří se rozhodli pro očkování jako pro "snadné východisko", nebo jimi opovrhují jako neduchovními, zbabělými, nevěřícími či dokonce odpadlíky.

Naopak ti, kteří jsou očkováni, již nemusí chápat existenční potřeby svých bratrů a sester nebo s nimi soucítit, protože tyto potřeby již nejsou součástí jejich vlastní reality. Kromě toho by se očkovaní lidé mohli dostat pod tlak vlastního svědomí, aby se ospravedlnili, když vidí, že jejich bratři a sestry trpí pro své přesvědčení, zatímco oni sami se utrpení vyhnuli. Očkovaní by pak mohli pohrdat neočkovanými bratry a sestrami jako pyšnými, protože zbytečně trpí, aby v důsledku toho vypadali svatěji.

Jediným východiskem, které pro sbory vidíme, je vzájemný závazek bratří nepohrdat jeden druhým kvůli rozhodnutí pro nebo proti očkování, stejně jako závazek očkovaných bratří utěšovat ty, kteří kvůli svému rozhodnutí se neočkovat čelí těžkostem, jako je ztráta zaměstnání, a přispívat na jejich zaopatření. Stejně jako Obadjáš, který využil svého výsadního postavení na královském dvoře, aby ukryl stovku Hospodinových proroků a poskytl jim chléb a vodu. Neboť když je bratr nebo sestra málo oblečen a nemají denně co jíst, ale někdo z nás jim řekne: Jděte v pokoji, zahřejte se a nasyťte se! ale my jim nedáváme, co je třeba pro tělo, k čemu to je? Má-li někdo pozemský majetek a vidí, že jeho bratr je v nedostatku, a uzavře své srdce proti němu, jak v něm zůstává Boží láska? Jsme totiž dlužni tím, že jsme položili život za bratry. Kéž to, co je napsáno o prvních křesťanech, platí i pro nás: Množství věrných pak bylo jednoho srdce a jedné duše; nikdo neříkal o svém majetku, že je jeho, ale všechno jim bylo společné.

Jako pastoři (kazatelé) budeme bedlivě dbát na dodržování těchto závazků, abychom zabránili rozdělení v církvi.

- Dodatek (exkurz): pravidlo 3G/2G ve sborech -

Sbory, které striktně dodržují předpisy 3G nebo 2G a vylučují bratry a sestry z účasti na bohoslužbách a bratrském společenství kvůli chybějícím testům nebo očkovacím průkazům, hřeší. To, zda někdo smí uctívat Boha ve shromáždění, nesmí záviset na jeho očkovacím statusu nebo zdravotním potvrzení. Pastýři nemají právo panovat nad Kristovým krví vykoupeným stádem a svazovat svědomí bratří tím, že budou lidská přikázání považovat za podmínku účasti na shromážděních a uctívání Boha.

Hlavou církve je Kristus, nikoli císař. On sám určuje, za jakých podmínek k Němu může kdokoli přijít. Skrze své svaté evangelium k sobě volá všechny, kdo jsou unavení a obtížení. Nevolá jen ty, kdo byli naočkováni, testováni nebo uzdraveni, a slibuje, že nikoho, kdo k Němu přijde, nevyžene. Ti, kdo nechávají stát určovat, za jakých podmínek má kdo přístup k bohoslužbě, dávají císaři to, co patří Bohu. Žádný pastýř nemá právo vyhnat ovci, pokud ji ten Dobrý Pastýř slíbil přijmout.

Každý kazatel si musí být vědom toho, že bude muset skládat účty nikoli státu, ale Bohu z toho, jak bděl nad dušemi ovcí, které mu byly svěřeny do péče. Neměli bychom být my, pastýři, připraveni na to, že budeme odsouzeni pozemskými soudci, když za to jednoho dne před Kristovou soudnou stolicí obdržíme odměnu jako věrní a dobří služebníci? Jaký však bude soud nad těmi, kdo se řídili radami světa a postavili v jeho svaté církvi “dělící zeď", místo aby zachovávali jednotu Ducha?

Bratři a sestry, kteří jsou součástí takového sboru, by měli vážně zvážit, zda se mohou podílet na této nespravedlnosti, nebo zda by se neměli připojit k věrnému sboru, aby byli schopni přežít tyto temné časy.

5. Konkrétní možnosti jak postupovat

Rozhodnutí o očkování či neočkování je rozhodnutím svědomí, které musí každý křesťan učinit sám za sebe po vážném a pečlivém zvážení výše uvedených kritérií v souladu s Písmem a po konzultaci se svými pastory (kazately). Křesťan se nesmí nechat nátlakem a výhrůžkami donutit, aby dělal něco proti svému svědomí, jak to řekl i Martin Luther na sněmu ve Wormsu, když mu šlo o život: "Protože je mé svědomí chyceno v Božích Slovech, nemohu a nechci nic odvolat, protože je nebezpečné a nemožné dělat něco proti svědomí. Bůh mi pomáhej. Amen." Každý, kdo po pečlivém zvážení dojde k závěru, že se chce nechat očkovat, a dokáže tak učinit ve víře a bez pochybností, nemá být kvůli tomu ostatními křesťany opovrhován.

I když se křesťan nechá očkovat, aniž by to mohl náležitě ospravedlnit, i když je to jen ze slabosti, protože už nemůže vydržet nátlak, možná zhřešil, protože to neudělal s čistým svědomím a z víry, ale my chceme přijmout i slabé ve víře, ne však k rozhodování pochybných otázek. Naopak ten, kdo byl očkován, nesmí opovrhovat ostatními bratry, ale je povinen využít své výhody získané očkováním pro dobro bratří, aby v těle nedocházelo k rozdělení.

Pro ty křesťany, kteří dospějí k závěru, že nechtějí podlehnout nátlaku a nadále se nenechají očkovat, se v současné době nabízejí následující tři možnosti postupu:

1. Utrpení

Na jedné straně můžeme nést následky svého odporu, což ale neznamená, že se nemůžeme bránit prostředky, které máme k dispozici, abychom zabránili poškození sebe nebo své rodiny, například prozkoumáním možnosti lékařského potvrzení o způsobilosti k očkování, podniknutím právních kroků nebo účastí na politických akcích, jako jsou demonstrace nebo generální stávka. (V tom ať je každý veden Duchem Svatým! - poznámka překladatele)

Pokud z důvodů víry a svědomí odmítneme očkování, trpíme pro Krista, a proto tak můžeme činit beze strachu a veškerou svou starost svěřit Pánu, neboť On se o nás stará. Pak se může stát, že nás budou nenávidět a hanobit, štvát proti nám a oddělovat nás a zavírat nás v našich domech. Ježíš však říká: Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět, když vás budou oddělovat, hanět a zavrhovat vaše jméno jako zlé kvůli Synu člověka.

Pak se také může stát, že nebudeme moci dokončit vzdělání nebo přijdeme o práci a s ní i o živobytí a možná i o dům, a v určitém okamžiku možná nebudeme smět ani vstoupit do obchodu s potravinami. Ježíš však říká: A vy nehledejte, co byste měli jíst nebo pít, a nezneklidňujte se tím. Po všech těchto věcech totiž touží národy světa, ale váš Otec ví, že to potřebujete. Ale hledejte jeho království! A toto vám bude přidáno. Neboj se, malé stádo! Neboť tvému Otci se zalíbilo dát ti království.

V tom všem můžeme s modlitbou a postem očekávat pomoc našeho Boha, neboť naše pomoc přijde od Pána, který stvořil nebe i zemi. Možná, že On poskytne východisko. Mohla by být například schválena konvenční inaktivovaná vakcína proti covidu, která nemá genetický účinek ani nepoužívá buněčné embryonální linie, a která tedy odstraňuje alespoň některé z výše uvedených obav.

Může se však také stát, že Pán se rozhodl východisko nevytvořit, ale rozhodl, že se situace ještě zhorší a stát zavede všeobecné povinné očkování. Pak může dojít k tomu, že na nás stát uvalí pokuty, které nás finančně zruinují, ale my chceme ztrátu svého majetku přijmout s radostí, protože víme, že máme pro sebe lepší a trvalé vlastnictví. Pak může dojít také k tomu, že nás stát uvrhne do vězení, jak to již předpokládá návrh zákona rakouské vlády. Ale Ježíš říká: Neboj se toho, co máš trpět! Hle, ďábel některé z vás uvrhne do vězení, aby vás vyzkoušel, a budete mít deset dní soužení. Buď věrný až do smrti! A já ti dám korunu (věnec) života.

A konečně může dojít k tomu, že nás stát bude očkovat násilím. Pokud se tak stane, můžeme se podřídit beze strachu a s důvěrou v Boha, protože pak už to není naše rozhodnutí. Chceme tedy být haněni, ale nehanět zpět, trpět, ale nevyhrožovat, nýbrž se odevzdat Tomu, který soudí spravedlivě.

Protože očkování samo o sobě nepředstavuje zapření Pána, musí každý křesťan, pokud proti němu zavede stát donucovací opatření, sám před Bohem zkoumat, zda a v jakém okamžiku se jim chce podrobit, aby například mohl i nadále zajišťovat své rodině životní potřeby.

I když nám Pán nesešle záchranu zde na zemi, nemusíme se tyranů bát, ale můžeme být odvážní a silní jako Šadrach, Méšak a Abednego, kteří se ani pod největším nátlakem nenechali přinutit ke hříchu, ale řekli králi, který byl plný hněvu a zuřivosti a hrozil jim krutou smrtí: Nemusíme ti na to dávat žádnou odpověď. Je-li tomu tak, náš Bůh, jehož uctíváme, nás může vysvobodit z rozpálené ohnivé pece, i ze tvé ruky, králi, nás vysvobodí. Ale i kdyby ne, známo buď tobě, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a té zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se nebudeme klanět.

2. Lest

Písmo nám vypráví o příkladech, kdy bohabojní lidé v nouzi použili proti svým utlačovatelům lest, aby ochránili svůj život nebo životy druhých. Například Rachab lhala služebníkům jerišského krále, aby ochránila izraelské posly, hebrejské porodní báby Šifra a Púa lhaly faraonovi, proč nezabily syny hebrejských žen. Známým příkladem z historie je křesťanka Corrie ten Boom, která v Nizozemí během nacistické nadvlády ukrývala Židy. Přetvařovala se a klamala tyranský stát, aby zachránila lidské životy. Podobných příkladů by bylo možné uvést mnohem více. Písmo nás výslovně nevyzývá, abychom se v takových situacích přetvařovali nebo klamali druhé, ale ani nekárá muže a ženy, kteří tak činili ve víře a ze strachu před Bohem, ale představuje nám je jako hrdiny víry.

Jako křesťané bychom měli vždy dávat přednost cestě pravdomluvnosti, a to i v mimořádných situacích. Může se však stát, že se křesťan cítí nucen použít lest pro svou ochranu, pro ochranu své rodiny nebo pro naplnění jiných nadřazených Božích přikázání. Upozorňujeme však, že by se to nemělo dělat lehkovážně, například proto, aby se člověk mohl znovu zapojit do společenského života, ale kdo se pro to rozhodne, musí být o tom ve svém srdci zcela přesvědčen a musí jednat z víry, aby nezhřešil. Pokud si křesťan zvolil tuto cestu, je dlužen svým bratrům a sestrám, kteří trpí těžkostmi v důsledku svého odporu, zaopatřovat je, jak bylo uvedeno výše.

3. Útěk

Za biblický způsob také považujeme útěk před tyranií, tím že člověk emigruje do jiné země. Útěk nemusí být hřích; Písmo má několik příkladů zbožných a odvážných mužů, kteří utekli. V některých případech je útěk dokonce přikázán Pánem. Zejména ti, kteří mají děti, mohou uvažovat o útěku, aby své děti ochránili. To platí tím spíše, když je zavedeno povinné očkování dětí.

Je však třeba vzít v úvahu několik důležitých věcí. Za prvé, člověk může utéct pouze tehdy, pokud tím nenechá nikoho, za koho je zodpovědný, bez ochrany. Pokud máte například starší matku nebo pečujete o nemocnou osobu, nemůžete bez ní utéct, pokud jste nezajistili, aby o ni bylo postaráno. Totéž platí pro pastory, kteří jsou zodpovědní za péči o své shromáždění a nesmí opustit své stádo, pokud je v nebezpečí. Kromě toho je třeba vzít v úvahu i dopady útěku na bratry a sestry a na sbor, které by to mohlo odradit. Proto by se útěk neměl uskutečnit bez předchozí konzultace s pastory a sborem.

Pokud se člověk rozhodne utéct, měl by si najít místo, kde je biblický sbor, kde se konají bohoslužby v jazyce, kterému člověk rozumí, nebo kde mu alespoň mohou nabídnout vhodný překlad, a kde jsou bratři a sestry, kteří ho mohou podpořit například při hledání práce nebo jednání s úřady. Proto je dobré útěk předem projednat s pastory tohoto sboru.

V neposlední řadě musíte vzít v úvahu, že nemůžete vědět, zda budete v zemi, do které utíkáte, v trvalém bezpečí. Je možné, že povinné očkování bude s časovým odstupem zavedeno i tam. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen oznámila, že chce prověřit povinné očkování v celé EU. Proto i když utíkáme, nesmíme svou naději vkládat do nové země, ale spoléhat se jen na Pána, protože zde nemáme stálé město.

6. Slovo útěchy

Milovaní bratři a sestry, musíme být připraveni na těžké časy, v nichž budou křesťané, kteří se z důvodů víry a svědomí nemohou podřídit některým státním příkazům, pronásledováni. Pán vede svou církev do zkoušky ohněm, v níž se naše víra pročistí, aby se osvědčila. Je možné, že naše bohoslužby již nebudou možné ve stejné podobě jako dříve. Nakonec se však jen vrátíme do stavu, který byl pro mnohé křesťany na mnoha místech a ve všech dobách běžný, jak říká Pavel: Ale i všichni, kdo chtějí žít zbožně v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.

Ať už přijde cokoli a budeme muset trpět čímkoli: Nemusíme se bát, protože veškerá moc na nebi i na zemi byla svěřena našemu Pánu, a i stát může dělat jen to, co mu Pán dovolí. Je-li Pán naším světlem a spásou, koho se máme bát? Je-li On naším útočištěm, koho se máme lekat? Pokud je On pro nás, co by nám mohl udělat člověk? Proč bychom se měli bát těch, kteří zabíjejí tělo a potom už nic víc nezmůžou? Ačkoli národy a králové země zuří, ten, který sedí na nebesích, se směje, Pán se jim vysmívá. Ve skutečnosti jsme právě teď svědky Božího hněvu proti bezbožnosti a nespravedlnosti národů, které vydal, abychom mohli vzdát slávu Pánu jako spravedlivému soudci země.

I když Boží hněv není určen jeho dětem, může být pro nás výchovou. Možná jsme si svět příliš oblíbili. Možná jsme příliš hledali rozptýlení v rozkoších tohoto světa. Možná jsme příliš usilovali o úspěch a kariéru. Možná jsme příliš důvěřovali své práci. Pro nás křesťany je to příležitost více zemřít světu a jeho touhám a radostněji očekávat příchod našeho Pána Ježíše. Povzbuzujme se navzájem těmito slovy, že na povel, na hlas archanděla a na zvuk Boží polnice sestoupí z nebe sám Pán, a tak budeme stále s ním.

V těchto temných časech čiňme pilně pokání a pokořujme se před Pánem s vroucí modlitbou a postem a prosme ho, aby nám poskytl záchranu svou silnou rukou a vztaženou paží! Buďme plni Ducha, mluvme k sobě navzájem v žalmech, chvalozpěvech a duchovních písních, zpívejme a hrajme Pánu z celého srdce! Dbejme na to, abychom se navzájem milovali, podpírali jeden druhého a žili svatě v poslušnosti Božích přikázání, jak je psáno: Bratrská láska ať zůstává! Nezanedbávejte pohostinnost! Někteří skrze ní totiž, aniž by to věděli, pohostili anděly. Pamatujte na vězně jako byste byli uvězněni s nimi, na trpící jako na ty, kdo jsou sami v těle! Manželství ať je u všech ve vážnosti a manželské lože neposkvrněné! Bůh totiž bude soudit smilníky a cizoložníky. Žijte bez lásky k penězům, spokojte se s tím, co máte. Neboť on (Bůh) sám řekl: "Nezanechám tě, ani tě neopustím," takže můžeme s jistotou říci: "Hospodin je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi udělá člověk?”

Ať se stane cokoli, nikdy nezapomínejme chválit našeho Pána! Prorok Abakuk zažil dobu, kdy Boží požehnání odešlo ze země a lidé se potýkali s existenčními potížemi, protože neměli co jíst. Píše: I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos z olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav, ve stájích nebyl žádný vůl. - Já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu své spásy. Hospodin je má síla.

Radujme se tedy i my v Hospodinu a jásejme v Bohu naší spásy, neboť Hospodin je naše síla!

Požehnanému a jedinému Vládci, Králi králů a Pánu pánů budiž sláva a věčná moc! Amen.

* * *

Za Evangelickou reformovanou baptistickou církev ve Frankfurtu nad Mohanem - Pastoři:

Tobias Riemenschneider

Peter Schild

Tento dokument byl poprvé zveřejněn na www.erb-frankfurt.de dne 3. 12. 2021 a v mírně revidované verzi dne 8. 12. 2021 a může být v nezměněné podobě dále šířen digitálně i písemně.

Covid-19 Musíme mít obavy?

Impulzy z biblické perspektivy

Velkou rychlostí se šíří koronavirus a způsobuje nový druh plicní nemoci, která je označována jako Covid-19.

Počet potvrzených infekcí a případů úmrtí v důsledku této nemoci trvale narůstá. Současně se usilovně pracuje na nalezení nějakého léku. Mimořádně důležitá jsou v tomto čase preventivní opatření. Pokud je někdo infikován, tak platí, že taková osoba musí do karantény, aby tak byla izolována od zdravých lidí. Všechny osobní kontakty takové izolované osoby musí být vyhledány, aby i ony mohly být umístěny do karantény. Podle možnosti musí být všechny infekční řetězce přerušeny.

Musíme mít obavy?

Onemocnění dýchacích cest Covid-19 vypuklo koncem prosince 2019 v čínské megapoli Wu-chanu a od té doby se rozšířilo jako epidemie mezinárodního Covid-19 Perspektivy naděje rozsahu. 11. března 2020 vyhlásila Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) dosavadní epidemii koronaviru oficiálně za pandemii. Na základě tak rychlého rozšíření koronaviru vzniká skutečný důvod k obavám. Ochranná opatření jsou bezpodmínečně nutná. Už před nějakými třemi tisíci let – jak se dozvídáme z Bible – byli lidé s nakažlivou kožní nemocí izolováni. Museli žít na oddělených místech (viz 3. Mojžíšova 13,46, Bible). Zacházet takto s nemocnými lidmi, to z našeho dnešního pohledu vypadá krutě. Obecně vzato ale i my dnes používáme úplně stejnou metodu. Říkáme jí karanténa.

Jak se můžeme chránit?

Doporučuje se, abychom se vyhnuli velkým shromážděním lidí, abychom podle nařízených opatření nosili ochranné roušky a abychom si pravidelně myli ruce. Máme používat dezinfekční prostředky a pravidelně čistit kliky u dveří. Máme zachovávat minimální odstup 1,5 až 2 metry od ostatních lidí.

Dalším doporučeným opatřením je posilování imunitního systému zdravou výživou. Stačí ale všechna tato opatření k tomu, aby nám zajistila bezpečí? Je celkem zřejmé, že uvedená doporučení zmenší naše starosti jen do určité míry. Chtěl bych obzvlášť poukázat na jeden důležitý aspekt, který v této situaci nesmíme přehlížet. Z Bible se dozvídáme, že pro Boha je možné, aby ochránil každého člověka. Čteme tam:

„Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který léta ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.“ (Žalm 91,5-7)

Právě tak to prožil izraelský lid v Egyptě. Tam se stalo, že během jedné noci zemřel v každé rodině Egypťanů prvorozený syn, ale všichni Izraelci zůstali zachováni. Nikdo z nich nezemřel (viz 2. Mojžíšova 12,12-13). Rovněž v době potopy ochránil Bůh ty, kteří mu důvěřovali.

Smíme i my počítat se stejnou ochranou? Je zřejmé, že naše situace je od uvedených příkladů trochu odlišná. Přesto nám ty příklady ukazují velkou moc Boha, který nás dokáže ochránit před každým nebezpečím. Prožíváme ovšem, že i věřící lidé umírají na nemoci a přicházejí o život v důsledku válek, katastrof a pronásledování. I tyto možnosti musíme vzít v úvahu.

Povzbudivým příkladem toho, jak Bůh v nouzi pomáhá a zasahuje, je pro nás zkušenost tří judských správ- ců provincie Babylon, Šadraka, Méšaka a Abed-nega, o kterých čteme v Bibli. Od nich a od všech ostatních z lidu se očekávalo, že budou uctívat zlatou sochu krále Nebukadnesara. Kdo se podle toho nebude chovat, měl být uvržen do ohnivé pece. Těm třem správcům bylo jasné, že by měli uctívat jen Boha. A proto králi odpověděli takto:

„Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ (Daniel 3,17-18)

Tito tři správci nevěděli, jak pro ně ta záležitost dopadne. Chtěli ale zůstat Bohu věrni, i kdyby to pro ně mělo znamenat smrt. Byli vhozeni do ohně a prožili, jak je Bůh zachoval.

S velkou jistotou můžeme říci, že Bůh lidi, kteří mu důvěřují, může zachovat a provést těmi největšími problémy jejich života. A i tehdy, když na ně čeká nemoc, utrpení nebo smrt, přesně vědí, že jsou skryti v Bohu. Důvěřují Božímu vedení a tomu, že jim všechny věci napomáhají k dobrému.

Epidemie s tragickými následky

V souvislosti s epidemií koronaviru bychom se ale měli zamyslet i nad tím, že existuje ještě jiná „nemoc“, která je mnohem tragičtější než Covid-19. Ohledně šíření koronaviru máme oprávněné obavy. Mnoho lidí je tímto virem infikováno a nevědomky ho předává dalším.

Existuje ale jeden „virus“, který je mnohem zákeřnější. Tento nejhorší „virus“, jaký vůbec existuje, se většinou objevuje rovněž velice nenápadně. Mnozí si toho ani nevšimnou. Je to „hřích“. Slovo „hřích“ je biblický pojem a popisuje stav člověka, který je oddělen od Boha, a jeho špatný způsob života. Takový člověk nejedná podle Božích příkazů a nemá žádný osobní vztah k Ježíši.

Bůh by chtěl, abychom žili v harmonii s ním a s druhými lidmi. Hřích ale naše soužití a náš vztah k Bohu ničí.

Náš svět je v mnohém ohledu narušený. Je zde mnoho nenávisti, teroru, válek a mnoho osobního utrpení. Určitým způsobem je tím zasažen každý z nás.

Stává se, že stojíme před nějakým tíživým problémem a často nevíme, kudy kam. Ten „virus“ nás má plně ve své moci. Lidé se rozhádají, rodiny se rozpadají, státy se dostávají do války. Tím se ale ještě neukazuje maximální působení viru hříchu. Nejtragičtějším důsledkem hříchu je to, že nás odděluje od Boha. Toto oddělení zůstává zachováno po celou věčnost.

Představte si jen, že byste kvůli koronaviru nemuseli zůstat v karanténě jen dva nebo tři týdny, nýbrž po celý zbytek svého života! To by byla přirozeně hrozná situace. Virus hříchu má ale tak tragické následky, že člověka dostává do „karantény“ nejen na pár týdnů nebo měsíců, nýbrž na celou věčnost. To znamená, že je člo- věk navždy vyloučen z Boží přítomnosti a tím z nebe. Po smrti na něj čeká pobyt na nějakém hrozném místě v odloučenosti od Boha.

„Epidemie“, nad kterou se dá zvítězit

Pokud jsou následky, ke kterým virus hříchu vede, tak těžké, jak je potom důležité, abychom znali cestu záchrany! O tu se postaral Bůh sám. On poslal svého Syna, Ježíše Krista, na tento svět, aby nás od toho viru hříchu osvobodil.

Ježíš zemřel na kříži na Golgotě za hříchy každého jednotlivého člověka. Svým životem zaplatil za následky, které hřích způsobil: Vzal naši vinu na sebe, abychom mohli mít odpuštění. Tím ale není nikdo od své viny osvobozen automaticky.

Nemocný člověk si musí vzít lék, který mu pomůže. Právě tak musíme přijmout léčebný prostředek, který nám dává k dispozici Bůh. Tento „léčebný prostředek“ je Ježíš Kristus. Přijměte ho! Bible říká:

„V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Skutky apoštolů 4,12)

Jak budeme od své viny osvobozeni skrze Ježíše Krista? Nejdříve musíme poznat, že odpuštění své viny potřebujeme. V dalším kroku musíme přijmout Ježíše jako Pána svého života.

Jak to udělat konkrétně? Obraťte se v jednoduché modlitbě k Ježíši Kristu. Poděkujte mu za to, že za Vaše hříchy na kříži na Golgotě zástupně zemřel. Poproste ho za odpuštění všech svých hříchů a pozvěte ho, aby přišel do Vašeho života. Řekněte mu, že mu chcete patřit a že má od této chvíle řídit Váš život. Svěřte tak svůj život Ježíši Kristu!

Ježíš Vám pak odpustí všechnu Vaši vinu a učiní Vás Božím dítětem. Tím jste od viru hříchu osvobozen(a) a smíte se těšit z toho, že jednou budete u něho v nebi. Tímto dnem a tímto rozhodnutím pro Vás začíná nový život s Ježíšem Kristem. Začněte nyní pravidelně číst Bibli, abyste ještě lépe poznali Boží vůli, mluvte v modlitbě pravidelně s Bohem a vyhledejte společenství s dalšími lidmi, kteří Ježíše rovněž znají a žijí s ním.

Musíme mít obavy? Chci Vás povzbudit, abyste počítali s Bohem a abyste svůj život svěřili Ježíši Kristu. Obavy z Covid-19 tak mohou přispět k tomu, že prožijete osvobození od toho nejhoršího „viru“, jaký vůbec je, od hříchu.

Manfred Röseler